|
(Zpět na seznam reportáží)
09.02.23 Petr Mikota - Karel FajfrlíkHraniční pevnost Plamort nad Reschenpassem
Plošina Plamort je planina s vřesovištěm v pohraniční oblasti Rakouska a Itálie východně od průsmyku Reschen v nadmořské výšce 2050m. Toto strategické místo se stalo součástí Alpského valu – pevnostní linie, kterou v roce 1938 vybudovala Itálie proti potenciální hrozbě ze strany Německa, které se po anšlusu Rakouska stalo jejím sousedem.
Stavba opevnění na Plamortu začala v roce 1938 a v témže roce byla téměř kompletně dokončena. Případný přechod do Itálie byl zajištěn velkým hlavním bunkrem, který byl vybaven protitankovými děly a několika menšími bočními bunkry se stojany pro kulomety a ubikací pro posádku. Uprostřed areálu je přibližně 500 metrů dlouhá protitanková bariéra, která se rozprostírá téměř přes celou pláň. Byla postaveno z modřínových dřevěných sloupků, které jsou mezi půl metru a jeden metr vysoké a byly zapuštěny do betonového základu. Kromě toho byly piloty zabetonovány a také měly nahoře kovový hrot. Celá protitanková bariéra byla zajištěna ostnatým drátem a příkopem. Další bunkry a zejména pozorovatelny byly dole ve vlastním průsmyku.
Dnes je toto opevnění přístupné po turistických cestách a představuje zajímavý turistický cíl v létě i v zimě.
Planina Plamort s patrným protitankovým zátarasem. Mapa pevností na planině a v sedle Reschen.
Protitanková bariéra.
Bunkr v sedle Reschen (pozice 4 na mapce), vstup do podzemí.
Pancéřový zvon pro pozorovatele a pancéřové kryty větráků (pozice 1 na mapě).
Vztah Německa a Itálie ve 30. letech 20. století
Třecí plochou mezi Itálií a Německem se po nástupu nacismu v Německu stalo Rakousko. Hitler svoje rodiště mínil připojit k Německu. V duceho strategických plánech však nezávislé Rakousko hrálo klíčovou roli. Podepsání Římských protokolů mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem v březnu 1934 posílilo italský vliv v Podunají. V té době byla Itálie podobně jako Sovětský svaz obdivována. Mezi obdivovatele patřil například Winston Churchill, Mahátma Gándhí anebo americký velvyslanec v Itálii Washbur Child. Dle sovětského komunistického politika Nikolaje Bucharina fašisté ve svých metodách převzali a aplikovali více než kterákoliv jiná strana zkušenosti ruské revoluce. Mussolini sám měl mít v úctě Vladimíra Ijiče Lenina a Josefa Stalina. Teoretik fašismu Ugo Spirito spekuloval o možné syntéze fašistického a sovětského (komunistického) směru. V říjnu 1936 podepsaly oba státy pakt Osa Berlín-Řím, což byl první krok prohlubující spojenectví obou zemí a zároveň tento pakt zpečetil osud Rakouska coby nezávislé země. V září 1937 duce navštívil Německo. Nacistický diktátor si během této návštěvy nenechal ujít příležitost ukázat svému italskému kolegovi jak vysoký stupeň industrializace země, tak svou v té době již značně mechanizovanou moderní armádu. Pobyt v Třetí říši na něj učinil hluboký dojem. 10. prosince 1937 opustila Itálie Společnost národů a připojila se k Paktu proti Kominterně (pakt z listopadu 1936 mezi nacistickým Německem a Japonským císařstvím).
Obě země si přísahaly vzájemnou loajalitu „ Ocelovým paktem “. Přesto Itálie začala v roce 1938 budovat Vallo Alpino (Alpský val) na hranici s Rakouskem. V Jižním Tyrolsku bylo postaveno více než 350 pěchotních nebo dělostřeleckých srubů. Řada z nich však nebyla vybavena ventilačními systémy, napájením a výzbrojí. Stavební opatření nezůstala bez povšimnutí německých spojenců. Třebaže německá armáda měla dovoleno navštívit zařízení na hranici s Francií; její žádost o návštěvu stavenišť v Jižním Tyrolsku však byla zamítnuta. Nedůvěra byla příliš velká. Mělo to pádné důvody: Otázka Jižního Tyrolska se v nacionálně socialistickém vedení diskutovalo velmi odlišně, což vyvolalo mezi Italy nejasnosti ohledně německého postoje k tomu, aby Jižní Tyrolsko zůstalo v Itálii. Kromě toho se v Jižním Tyrolsku zformovalo velmi silné hnutí Heim-ins-Reich, které také představovalo hrozbu pro severní italskou hranici. Hitler diskusi osobně zakončil potvrzením brennerské hranice Mussolinimu při své návštěvě Říma v květnu 1938, dále 3. listopadu 1938 a znovu na oficiálním setkání s Mussolinim na brennerském nádraží v březnu 1940 kdy prohlásil, že Německá říše bude respektovat hranice a že Jižní Tyrolsko zůstane italské. Navzdory tomu byl postaven Alpenwall, což vyvolalo německé protesty. Nakonec 4. října 1942 Mussolini oficiálně ustoupil Hitlerovu naléhání a nařídil trvale zastavit veškeré práce. Poté se zřejmě prováděly jen drobné práce jako dokončení maskování. Když v roce 1943 německý wehrmacht vpadl z Rakouska do Itálie, byla linie plně funkční, ale předána byla bez boje.
Bunkry jihotyrolské alpské stěny, stejně jako bunkry celého Vallo Alpino, nikdy nemusely čelit útoku. Po roce 1945 byly postupně zahrnuty do obranné koncepce NATO, konstrukčně dokončeny a zůstaly bojeschopné. Hraniční uzávěra byla udržována až do roku 1962, ale poté začala chátrat. V roce 1999 převedl italský stát asi 380 prvků opevnění na autonomní provincii Bolzano - Jižní Tyrolsko. Z nich téměř všechny byly v následujících letech prodány soukromým osobám nebo bezplatně postoupeny komunitám a sdružením; Jižní Tyrolsko si ponechalo 19 bunkrů a obranných systémů jako památky hodné ochrany a v následujících letech zahájilo renovační práce. Dochované stavby jsou příkladem toho, jak předválečné opevnění nadále hrálo roli ve strategickém vojenském plánování ve studené válce.
Zdroje: Wikipedia – heslo Plamort, heslo Alpenwall in Südtirol
... a nebo přes tvůj facebook profil:
|
|
