Terra dei patriarchi

Naše putování začíná vysoko v horách pod jednou z nejvyšších hor Julských Alp (jméno pochází ze stejného zdroje jako jméno celé země – Friaul) Mangrtem.

Od Mangrtských jezer jedeme po kvalitní cyklostezce postavené na zrušené železniční trati z Jesenice do Tarvisia, která dále pokračuje směrem k moři údolím řeky Fella. Je to podle mého názoru krajinově nejhezčí cyklostezka této kategorie. Vede po mostech a nespočtem tunelů. Je celá asfaltová a z některých bývalých nádraží jsou příjemné restaurace. I když v údolí vede i silnice a dálnice, máme pocit, že jedeme horskou divočinou. A divoké strže s vodopády nám dávají za pravdu.

Stezka končí zatím v osadě Resiutta. Následující úsek do Carnie je ve výstavbě a bude co nevidět dokončen. Za Carnií se dostáváme do údolí řeky Tagliamento. Její široké štěrkové koryto lemované pásem lužních lesů nabízí jiné přírodní krásy než divoké hory, ale i tak je to příjemná cesta. V letních vedrech je řeka nabízí příjemná místa ke koupání.
Malé město Venzone si zachovalo kompletní středověké opevnění a většinu původních domů. V roce 1974 bylo zničeno zemětřesením, ale s obrovským úsilím bylo obnoveno v původní podobě. Jen vložený indikační pás z tašek, nám v hradbách ukazuje, jak malá část zdí zůstala stát.

U města Buja opouštíme řečiště Tagliamenta a pokračujeme mírně zvlněnou krajinou mezi poli a vinicemi. V mnoha vesnicích nacházíme honosná šlechtická sídla obklopená parky, ale i nezvykle honosné zemědělské usedlosti neurozeného obyvatelstva. Je vidět, že to byla bohatá země. V areálu zámku v Tricesinu je i příjemná restaurace. Kromě objednaného pití jsme dostali navíc i zdarma lehké občerstvení.

Do hlavního města provinci Udine přijíždíme v podvečer. Město nabízí celou řadu památek, včetně katedrály zdobené významnými obrazy a freskami a hradu stojícího na posledním kopci před úplnou pobřežní rovinou. Najdeme tu i parky a několik kanálů, které původně tvořily příkopy městského opevnění.

Další cesta vede úrodnou zemědělskou krajinou směrem k moři. V tomto plochém kraji, na křižovatce významných komunikací vybudovali Benátčané na konci 15 a v 16. století pevnostní město. Mělo to být ideální město navržené podle nejmodernějších architektonických, vojenských a uměleckých zásad. Jeho půdorys byl podřízen přísné symetrii : půdorysem je devítiúhelník, náměstí je šestiúhelníkové a město má tři brány. Postupně bylo budováno opevnění až vznikly tři obranné okruhy. První je tvořen obvodovou hradbou s třemi branami a 9 bastiony. Před hradební úseky – tzv. kurtiny byly v druhém pásmu postaveno 9 dalších pevností - ravelinů. Na bastionech se pro zvýšení palebné síly vznikly nástavby pro umístění dalších děl – kavalíry. Mezi ravelin a kurtinu byl vložen další prvek – obranný val – kleště. Třetí, vnější pás budovaný až na konci 18. století byl tvořen devíti pevnostmi – lunetami, které chránily špice bastionů. Celek byl obklopen valem s šikmou vnější stranou - glacis, která zabraňovala nepříteli vidět jakýkoliv prvek z celého opevnění. Spatřil ho, teprve, když vystoupal na val a pohlédl do ústí hlavní desítek děl, která mířila do každého směru. Všechny pevnostní prvky byly spojeny kilometry krytých chodeb.
Celá tahle důmyslná soustava budovaná po 300 let ztratila v 19. století smysl s objevem drážkovaných hlavní (to způsobilo větší dostřel a vyšší přesnost děl) a výbušných granátů (které dokázaly prorazit cihlové zdi). Palmanova se naštěstí nerozrostla ve velké město a vystačila si s plochou, které jí vymezili staří stavitelé. Proto můžeme obdivovat kompletně zachované opevnění. K jeho poznání využijeme s výhodou kolo, protože tak můžeme objet celou pevnost jak kolem hradeb s bastiony, tak po valech s raveliny nebo i kolem celého glacis.

O několik kilometrů dále se dostáváme k menšímu, ale staršímu opevnění. Hrad ve Strassolu byl budován již od 11 století a postupně zde vyrostly dva hrady propojené hradbami, s třemi branami, dvěma kostely, řadou hospodářských budov, parky a zahradami. Jednalo se vlastně o opevněnou vesnici. Protože jsme v rovině, bylo opevnění vodní. Dnes je sídlo soukromé, ale nádvořími lze projít a z vnějšku si ho prohlédnout.

A to už se blížíme k starobylé Aquilijeji (česky Akvilea). Dnes zde kromě katedrály a několika přilehlých budov nic nenajdeme. V době římské zde však stálo velké město. Odkryté části nám ukazují např. hlavní náměstí – fórum. Při nájezdech v době stěhování národů se obyvatelé přestěhovali na nedaleký ostrov Grado, kde vzniklo lépe bránitelné město. Z Grada se potom kolonisté vydali hlouběji do nitra laguny a objevili skupinu ostrovů, na kterých založili dnešní Benátky. V chrámu v Akvilei je úžasná ranně křesťanská mozaika, která společně s mozaikami v Raveně patří k nejkrásnějším ukázkám tohoto umění v Evropě.

Po několika kilometrech se před námi objevuje voda. Laguna je od moře oddělena pásem země, na kterém leží město Grado. Po několik kilometrů dlouhé hrázi vjíždíme do města, které sice nemá tolik ostrovů a kanálů jako Benátky, ale zato se tu může jezdit na kole. Italové Grado milují, protože tu jsou kilometry pláží a i v květnu už je tady příjemné koupání.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: