|
Cykloturistika víkendy
|
|
Cykloturistika
|
|
Turistika
|
|
Trekové trasy
|
| Vyber zájezd jinak ... |
| Duben 2024 | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| Po | -t | St | Lt | Pß | So | Ne |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | |||||
(Zpět na seznam reportáží)
Bretaň viděná ze sedla kola.Výbor z publikace vydané pro klienty LOUDATOUR (lze zakoupit v kanceláři).
Poznal jsem Bretaň při vlastních cestách i při zájezdech jako průvodce. Poznal jsem jen malý kousek této rozmanité země. Přesto si dovolím dát několik rad cyklistům toužícím ji poznat. Ano je to země se vším všudy. S hlavním městem, vlastním parlamentem (v minulosti), samostatným národem, přirozenými hranicemi, pozoruhodnou historií. Cesta poldery od hory sv. Michala k hoře Dol.Nebýt těch hor, zdálo by se, že jsme někde v Holandsku. Rozsáhlé pláně jen zřídka zaplavované mořem obehnali lidé hrázemi a vznikly poldery. Prvními suchozemskými dobyvateli jsou ovce, které se pasou na zatravněných pláních. Po nich pak přichází zelenina a obilí. Pravidelná síť cest ukazuje na umělý původ celé této krajiny. Na mnoha místech nalezneme zbytky větrných mlýnů. Ty nesloužily jen k mletí obilí, ale hlavně k čerpání vody.Naše cesta započne u Mont Saint Michel. Neuvěřitelná věž ze skál, domů, stromů a lidí. Zvedá se z rozsáhlých písečných plání. Nevěřte obrázkům ukazujícím moře u její paty - to přichází snad párkrát za rok. Nebylo tomu tak ale vždy. Původně byla hora na souši obklopena legendárním lesem Scissi. Jednoho březnového dne roku 709 moře náhle zalilo pobřeží a hora se stala ostrovem. A opět po tisíci letech se v 18. století hora vynořila. Dnes zde příliv může dosahovat až 15m výšky a potom se hora skutečně stane ostrovem. Až na tenkou pupeční šňůru nezbytné silnice. Město vybudované na ostrově má jen jednu ulici, která stoupá ke klášteru, vybudovaném na vrcholu. Jeho věž pak dotváří siluetu tohoto zázraku. Sama historie dala klášteru jméno Merveile - zázrak. Ke svému jménu přišel pahorek ve zjevení jednoho biskupa, podle kterého si jej zvolil za své sídlo archanděl Michael. I francouzští králové sem přicházeli vzdát hold statečnému archandělovi. Administrativně patří město k Normandii, protože hranici tvoří říčka Couesnon. Duchem však patří Bretani. Právě po mostě přes tuto říčku vstoupíme do oblasti polderů a projedeme se po jejich hrázích. Když nás omrzí kodrcání po prašných stezkách hrází, můžeme se uklidnit na asfaltkách mezi políčky. Dobrodruzi se mohou vydat i na pouť přímo po mořském břehu. Na mořskou minulost ukazuje jméno i jedné z osad - Čtyři Saliny . Na konci polderů u osady Cerrueix přijedeme ke kapli Sv. Anny. Stojí přímo na mořském břehu se siluetou Sv. Michala v pozadí. Za přílivu se vykoupeme, za odlivu se trochu projedeme po mořském dně a přes Cherueix se vydáme k dalšímu cíli a tím je hora Mont Dol. Není zdaleka tak impozantní jako St. Michal, ale je taková lidštější. Na vrchol vede silnice a na velkém parkovišti a v jeho okolí se návštěvníci oddávají piknikům a odpočinku v trávě. Je zde rozhlednička, hospůdka, hezký výhled, prostě fajn. Tvářnost krajiny kolem hory sv. Michala se ale co nevidět změní. Vybudování hráze k ostrovu, jej sice zpřístupnilo tisícům turistů, ale mělo neblahý vliv na vodní poměry v zálivu. Stále více se zanášel pískem a voda je pod hradbami stále řidším hostem. Je proto třeba něco udělat. A Francouzi to vezmou pořádně. Zruší celý násep, parkoviště pro autobusy i kemp pro karavany. Navíc vybagrují i okolní písčiny, aby voda oceánu zase mohla omývat skály svaté hory. Parkoviště se přesunou na pevninu. Zatím se staví jez na řece Couesnon, který bude regulovat vodní poměry při přílivu a odlivu. Po jeho hrázi se turisté dostanou snáze do oblasti polderů a to se může hodit i nám cyklistům. S poldery jsou neodmyslitelně spjaty saliny. Kromě snahy získat z moře úrodnou půdu, posloužily poldery i k těžbě soli. Do mělkých bazénů natekla při přílivu voda, odtok se zahradil a slunce už zařídilo zbytek. No takhle jednoduché to přece jen nebylo. Při krystalizace soli se musel roztok zahřívat uměle ve specielních bazéncích, pod kterými se topilo. Získaná sůl se vyznačovala bělostí připomínající sníh. Oblast polderů kolem osady Quatre Salines nemá dlouhou historii. Lidé se zde sice pokoušeli hospodařit již před tisícem let, ale pokusy se stavbou hrází spadají až do 16 století. Ostatně hráz chránící obec se příznačně jmenovala – Vévodkyně Anna . Teprve v polovině 19. století se podařilo hrázemi oddělit moře od souše. Byla za tím účelem založena Společnost Západních polderů. Po úspěšném vybudování hrází získala na hospodaření na nové půdě licenci na 99 let a to od samotného Napoleona III v roce 1856. Hráze jsou zde nejméně dvě. Po té vnitřní vede v současné době nová cyklostezka od kostelíku sv. Anny do Pontorsonu. Ta vnější odděluje poldery od moře. Směrem k němu se rozkládají zajímavé zelené pastviny. Od moře už nejsou ničím chráněny a také jim stále hrozí zatopení. Poslední velká záplava však zde byla před více jak sto lety. Tato oblast je doménou pro ovce. Dokonce mají specielní název Pres sales – Slané louky. Oblast polderů je neobyčejně úrodná. I když se zdá, že půda je skoro samý písek, daří se zde všemu: od brambor přes kukuřici a zeleninu až ke květinám. Je to dáno asi množstvím živin z původního dna moře doplněné ovčím trusem. 
Na mořském dněKdo by se nechtěl projít nebo projet po mořském dně. Již Jules Verne snil o procházkách mezi mořskými rostlinami a vymyslel i šlapací podvodní kola. Nám se to splní, i když trochu jinak. V Bretani je velmi vysoký příliv a tedy i odliv. Když moře odejde - obnaží mořské pobřeží na kilometry daleko od břehu. Po tomto dně se dá chodit, jezdit traktory i vyhlídkovými vláčky a - dá se tam jezdit i na kole. Písek je kupodivu velmi pevný a můžete si zajet podívat, jak se třeba suší řasy. Místní obyvatelé tím hnojí a sušené řasy asi zpracovávají i na něco užitečného, ale nevím na co. Prý pro kosmetiku. Pod koly budou praskat mušle, uvidíte cestičky mořských červů, chaluhy, řasy a všechnu tu mořskou zeleninu. Projížďka je příjemnější než procházka, protože si nenamočíte boty, ale slaná voda v řetěze a ložiscích není asi to pravé. Takže nakonec stejně budeme závidět Vernovi, který dokázal vyřešit, každý problém.Zbývá jen dodat, že tato zábava nemusí být bez nebezpečí. V písčinách se mohou skrývat záludná místa s tekutými písky, kde se lze utopit i s kolem. Rovněž příliv může přijít rychleji, než suchozemec čeká. To lze vyloučit při použití přílivového kalendáře, který je zde nezbytnou pomůckou. S kolísající hladinou se museli vyrovnat zejména rybáři. Ve vesnici Cherrueix nedaleko od Mt. St. Michel se moře při odlivu vzdaluje tak daleko, že rybáři rezignovali na hloubení přístupových kanálů do přístavu a přidělali svým lodím rovnou kola, aby si mohly za vodou dojet. Ovšem moře poskytuje nejen ryby a řasy. Žije zde nespočet dalších druhů živočichů: krabi, mušle, ústřice červi a další mořské potvory. A nybyli by to Francouzi, kdyby tohle všechno nesnědli. Za odlivu putují na pobřeží a s kyblíčky a hrabičkami prohledávají mořské dno. A co najdou, to sní. O prázdninách se z toho stává masová atrakce. Tisíce chtivých francouzských labužníků putují s celými rodinami do Bretaně, aby si nasbírali mořské lahůdky. Vidíme i malé děti, jak se rýpou v písku a hledajé tu svoji škebli. Neodradí je ani bahno, déšť ani vítr. 
Bretaňské horyKdo stanul na vrcholcích Kavkazu, Alp, Himalájí, ale i obyčejné Šumavy, ten ohrne nad kopci s nadmořskou výškou 300m nos. Vždyť i hory středomořských ostrovů jsou několikanásobně vyšší. Přesto zde nalezneme nečekané uspokojení a vysokohorský dojem. Celý vtip je v drsném podnebí, které způsobí, že vegetační pásma, která jinde dosahují mocnosti stovek metrů, se zde smrsknou na desítky metrů. A tak u pobřeží rostou listnaté lesy ale již v nadmořské výšce 200m narazíme na smrkové lesy a od 250 - 300 m jsou horské louky, a vřesoviště. V Bretaňských horách, mimochodem geologicky snad nejstarších na našem kontinentě, si připadáte jako na cizí planetě. Vše je spláclé záhadnou přitažlivostí. Mraky se válí na kopcích ve výši, kde byste čekali horní patra paneláků, a temné nebe nasycené vodou z blízkého oceánu dokresluje iluzi divoké planety. Porost, ač jen pár decimetrů vysoký, je prakticky neproniknutelný. Nebýt těch zatracovaných silnic, tak se tam ani nedostaneme. Takhle ovšem nám k vrcholu nejvyšší hory Bretaně Roc Trévézel (384m) z příhodného parkoviště zbývá jen pár desítek metrů. Podobně je to i s horou Sv Michala (nikoli tou na severu ale stejnojmennou poblíž Roc Trevezel), i se slavnou horou Ménez Hom, podle níž se jmenuje kdeco v okolí - tam dojedeme až nahoru i autobusem. Snad jedině večer, v noci a při bouři bychom mohli v klidu rozprávět s horami a omluvit se jim za to úvodní pohrdání. Jako obdivujeme zjev šedovlasé stařenky, tak se musíme sklonit před horami starobylé Armoriky.Zvláštní kapitolou jsou rozeklané horské hřbety, které se na pobřeží noří do divokých vod oceánu. Plochá krajina náhle přechází v divoká skalní zákoutí, končící v rozbouřeném oceánu. Nezbytná procházka na konec světa na Point du raz má charakter vysokohorské túry i s fixními lany. Výška hor je zde nahrazena hloubkou oceánu a pro nás suchozemce je romantičtější než tisícimetrové propasti ve velehorách. 
Menhiry, dolmeny, alignementy, cromlechy, tumulusy.To není zaklínadlo, to jsou typy pravěkých megalitických staveb. Třebaže bývají spojovány s keltskou kulturou, jsou o tisíce let starší. Již člověk doby kamenné se takto dokázal vypořádat s hmotou, která o mnoho později dala jeho kultuře jméno. Nebudeme zkoumat, jak to dávní předci dokázali, protože na to nám zatím rozum nestačí. Když spatříte první menhir nebo dolmen, řeknete si - proč ne? Když jich však vidíte desítky a stovky a vzpomenete si, jak jste stěhovali kamenné korýtko na zahrádku, přestanete se ptát a budete pouze vdechovat atmosféru, která z kamenů proudí již po tisíce let. Ani silnice vedoucí kolem, parkoviště s turisty a drátěný plot s pokladnou nemohou potlačit tu sílu ducha. Protože postavit tyto stavby nebyl jen úkol pro svaly, ale skutečně pro ducha. Člověk si snad poprvé uvědomil, že může více, než si myslí a také to hned vyzkoušel. A teď několik pojmů pro začínajícího badatele:Menhir - osaměle stojící štíhlý balvan vysoký i několik metrů. Ten úplně nejvyšší už nestojí. Nějaká síla ho srazila k zemi a navíc rozbila na několik kusů. Jeho ohromující trosky nalezneme ve vsi Locmariaker na břehu Morbihanského zálivu. Dolmen - skupina plochých balvanů postavených na výšku, přes které leží další balvan jako strop. Některé jsou nízké, jiné dosahují obřích rozměrů a lze se v nich i postavit. Na stěnách jsou někdy vytesány jednoduché reliéfy. Alej dolmenů - podlouhlý dolmen, tvořící jakousi krytou chodbičku Alignement - řady menhirů. Největší, táhnoucí se na kilometry daleko jsou u Carnacu. Jsou tvořeny pěti tisíci menhirů. Cromlech - skupina menhirů postavených do kruhu. V bretani je jich málo. Jejich vlastí jsou Britské ostrovy. Zajímavý dvojitý cromlech nalezneme na ostrůvku Er Lanic v zálivu Morbihan. Od doby jeho stavby se pevnina ponořila do oceánu a za přílivu je již z větší části zatopen. Tumulus - velká mohyla, která v sobě skrývá pohřební komoru vyloženou velkými balvany -jakýsi zasypaný dolmen. Takovou mohylu připomínající pyramidu nalezneme v severní Bretani u města Morlaix (Tumulus de Barnenez). A samozřejmě i v megalitickém království u Carnaku. Je jich zde hned několik: Tumulus Sv. Michala – na jeho vrcholu byl totiž po tisíciletích postaven kostelík, tumulus Kerkado u Carnacu tumulus je i těsně vedle obřího dolmenu v Locmariaker, a tumulus Gavrinis na stejnojmenném ostrůvku v Morbihanském zálivu. Uvnitř pohřebních komor jsou balvany zdobeny reliéfy. 
PobřežíŘíká se, že v Bretani se nepodařilo bohu oddělit vodu od souše. Pobřeží je členité a různorodé. Naleznete zde dlouhé písčité pláže, strmé členité břehy, fjordy zasahující hluboko do vnitrozemí. Stovky ostrovů, ostrůvků i osamělých skalisek. Členitost je zdůrazněna přílivem a odlivem, kdy se obnaží rozsáhlé plochy pobřeží. Hnědé smutně vyhlížející pláně pokryté řasami se při zamračeném nebi jakoby spojí s oblohou a nejenže neoddělíte vodu od souše, ale ani od oblohy. I skály na pobřeží jsou různorodé. Narůžovělá žula dala dokonce části severního pobřeží jméno - Côte du Granite Rose - pobřeží růžové žuly. Někde jsou skály ostré a špičaté, jinde se na břehu kupí obrovské žulové balvany. Pruh skal je ale úzký a plocha vřesoviště přechází náhle tímto krajkovým lemem do oceánu.Nečekané jsou fordy, dlouhé desítky kilometrů. Umožnily budovat přístavy i hluboko ve vnitrozemí. Lodě však mohly vyplouvat jen za přílivu. Zbytek dne stály na suchu. Lidé využili sílu přílivu i ke stavbě mlýnů. Hrází přepažili záliv či fjord. Při přílivu nechali vodu natéct do připraveného rezervoáru a potom jen satčilo zavřít stavidlo a pustit vodu na mlýnské kolo. V Bretani nejsou vyjímkou mnohametrové rozdíly hladin. To se to potom mlelo…. Někdy vzniklo na hrázi přes fjord celé seskupení budov. Takto zastavěné mosty můžeme obdivovat napž v L Abbe a zejména v Landerneau, kde je nejznámější z těchto obytných mostů. Moderní verzí mořských mlýnů je přílivová elektrárna na řece Rance. 
Studny a studánkyKdyž jsem jel poprvé do Bretaně, přál jsem si pod vlivem poutavého Kožíkova vyprávění spatřit tajemné kamenné studánky v hlubokých lesích Huelgoatu, ale dnešní civilizovaná Bretaň tajuplným místům nepřeje. Dříve si lidé vody vážili více. Dnes teče z vodovodu jaksi sama a teprve vedra letošního léta, naučila člověka vážit si starých pramenů.Bretaňské prameny jsou umělecká architektonická díla. Nacházíme je u kostelů, na rozcestích u vesnic nebo jen tak v lesích. Voda si nedá poroučet, kde má pramenit, ale člověk musí za ní. Studánka u prastaré svatyně v Etelu je přímo na břehu moře. Je již z poloviny zatopena vodou, protože od doby jejího vzniku pokleslo pobřeží o notný kus. Nad prameny budovali lidé malé chrámy. Kamenná stavbička je zdobena reliéfy i kamenickými články. Pramen vytéká z chrámu korytem v kamenné dlažbě. V něm bývá kruhová kamenná miska. Snad z ní pili zvířecí společníci lidí. Voda pokračuje do prostorné kašny určené k praní prádla. Její široké kamenné okraje, mírně skloněné dovnitř sloužili k rozprostření tkaniny. A životodárný proud pokračuje dál do rybníčku. To je zásobárna pro zalévání a pro období sucha. Dnes celé komplexy zarůstají křovím, zakrývá je tlející listí. Až se sem příště vrátím, vezmu košťátko a studánku vyčistím. Bretaň je dcera moře. To velké slané vodstvo ji dává ráz, potěšení ale i zármutek ze zmizelých námořníků. Proto by si lidé měli opět vážit i té sladké vody, které je méně, ale je o to důležitější. Ne všude je to však takhle zasmušilé. U Carnacu je fontána N. Dame de Fleur Je skutečně celá obklopena květinami. I stezka k ní je vroubena množstvím květin – jako v botanické zahradě. V bazénku pod fontánou plavou v zelených lístcích okřehku poházené květy. Je to náhoda či dílo návštěvníků? O něco jednodušší je prostá studna. Nemusíme se za nimi honit po neexistujících lesích, ale nalezneme je u vesnických stavení i v lukách za humny. Zdálky se podobají kapličkám a snad i takovou posvátnou úlohu plnily. Dnes si opět vážíme díla předků a u upraveného statku se našel čas i pro úpravu studny. Jen voda v ní často chybí a studna se stává pouhou dekorací. Je potom alespoň vyčepena květinami jako velká kamenná váza. Nedílnou součístí pramenů ve vséch bývala prádelna. Většinou bazének s kamennou obrubou skloněnou dovnitř. Na ní se položilo prádlo a údery se z něj vymývala špína. Ženy u této práce klečely, a aby si alespoň trochu chránily kolena a současně se tolik nezmáčely, vymyslely zajímavý doplněk. Klekaly si do zvláštní bedýnky, která jednak chránila před stříkajécí vodou a jednak měla měkkou podložku pod kolena. Někdy byla prádelna docela malinká a k rozložení prádla posloužil jen pár kamenných obrubníků. 
Kalvarie a encloseTo, že Bretonci vnímají víru po svém, se odrazilo i v církevní architektuře. Ta je poznamenána jednak použitým materiálem - těžko opracovatelnou žulou, tak drsným podnebím. Zatímco z počátečního románského období se zachovalo památek poskrovnu, vrchol bretonské církevní architektury nastává v pozdní gotice. Pozdní v tom smyslu, že když zde stavěli gotické katedrály, ve Francii už nastupovala renesance.Jedete-li Bretaní, zaujme vás velký počet honosných kostelů. Tyto stavby vzhledu katedrály naleznete i v malých městečkách, na vesnicích nebo jen tak v krajině. Rozměry jsou často úctyhodné. Stavbu katedrály v Dolu, která měla být větší než v Paříži, král dokonce nařídil zastavit. Zůstalo pozoruhodné torzo 100 m dlouhé a nezvykle vysoké. Podle kostelních věží tyčících se nad plochou krajinou již z dáli poznáte vesnici, a když přijede blíže, musíte si stále opakovat: No tohle - to by u nás byla katedrála! . Kostely se vyznačují nezvyklou pestrostí stavebních prvků a dispozičních řešení. Stále nalézáte nové kombinace podélných a příčných lodí, přistavěných předsíní, sakristií, kostnic, věží apod. Zdá se, že místní architekti se předháněli v nápadech a snažili se vymyslet něco nového. Snad stavěli bez nějakého plánu jenom citem, protože jejich výtvory připomínají divokou vegetaci s různými výhonky, úpony, větvemi a pahýly. Ani to však architektům nestačilo a tak vznikl nový útvar, který nemá jinde obdoby tzv. enclose. Je to uzavřený církevní okrsek, kde kromě kostela nalezneme nezbytnou kalvárii a kostnici. Celek je obklopen zdí - nikoli však pevnostní - kostely nebyly opevněné. Vstup do enclose bývá honosnou triumfální bránou. Vše je sladěno v jeden celek tak, že i když tušíte, že soubor vznikal nejméně 300 let, neodborník těžko odhadne co je starší. Pravým klenotem v tomto kamenném šperku je ovšem kalvárie. Je to další bretaňský unikát. Kalvárie se stavěly ve všech zemích. Vždy obsahují sousoší ukřižování a doprovodné postavy. Bývají doplněny dalšími výjevy křížové cesty. Celek je umisťován na kopci, aby tak byla vyjádřena podobnost s místem Kristova utrpení - horou Golgotou. A tady je ta odlišnost. V Bretani nejsou hory, proto kalvárie není na kopci. Je umísťována v bezprostřední blízkosti kostela. Výjevy ze života Krista a zejména motivy křížové cesty jsou v podobě sošek a reliéfů umístěny na stěnách masivního podstavce, který je završen třemi kříži. Vedle klasického Kristova kříže jsou zde kříže tvaru T pro oba lotry. Půdorysy kalvárií jsou různé - obdélné, kruhové, čtyřcípé. Každá kalvárie je jiná a divák jen žasne nad fantazií starých stavitelů. Tolik pohled z dálky. Pravý zážitek, však přináší podrobná prohlídka sochařské výzdoby. Sochy jsou jednoduché, protože jednak velikost (desítky cm), jednak materiál - hrubozrnná žula neumožňuje propracovat detaily. Tím více vynikne dovednost kameníků, kteří dokázali postavám vdechnout život. I po staletích, obrušovány větrem, pokryty lišejníky, otlučeny přestavbami a nepřízní osudu, nesou svoje poslání. Pokud znáte příběhy Nového zákona, neomylně poznáte, která postava je před vámi. Za deště, za mlhy, v noci. Snad je podoba postav skryta uvnitř kamene a vyzařuje ven přímo do mysli diváka. Kalvárie a kříže měly v Bretani i společenský význam. Z jejich podstavce se hlásali nejen náboženské pravdy, ale i světské záležitosti zajímající farníky. Proto na kalvárii vedou často schůdky a ta v Pleubianu připomíná dokonce řečnickou tribunu. Podobu kalvárie dokresluje i živá příroda. Stejně jako kostely i jiné stavby jsou i kalvárie pokryty směsicí lišejníků. Vzniká tak neopakovatelná hra barev na našedlém pozadí kamene. Přímo vyvolává dojem velkého stáří a dávných keltských tradic. Bretonské podnebí je však lišejníkům natolik nakloněno, že dokáže tento starobylý povrch vytvořit i za dobu necelého století. Podle lišejníků se tedy na stáří soudit nedá. Nelze si ale nevšimnout ani dalších rostlin. Časté deště a mlhy přináší dostatek vláhy do všech skulin ve zdivu a proto semínka květin, zanesených větrem do spár zdiva, zde nachází úrodnou půdu. Zdá se jako by je někdo do spár přímo vysazoval. Z koutů, ze stěn, z úžlabin opěráků, i z kalvárií visí trsy kvetoucích rostlin nebo kapradin. Na různých lokalitách pozorujete různé květiny, zdá se proto, že je to jen dočasný nálet, který správce kostela dosud nestačil odstranit. Jinak by už kostely zarostly jako zakleté zámky. Byl by to dobrý námět pro biologa: Rostliny bretaňských kostelů . Kde není kostel s kalvárií je alespoň kaple nebo kříž na rozcestí. Kříže na rozcestí jsou si na rozdíl od kalvárií podobné. Jsou z jednoho kusu kamene. Z jedné strany Kristus na kříži, z druhé madona s dítětem nebo pieta. Opět jednoduché, ale působivé ztvárnění hmoty. Jak všední nám potom připadají kříže v okolních zemích. 
... a nebo přes tvůj facebook profil: |
