Místo, kde se zrodila atomová bomba

Krátce na to se svět začal zaplétat do válečného konfliktu. Dřívější otevřenou akademickou výměnu názorů a prací mezi fyziky nahradilo vzájemné podezírání. Již v roce 1939 zahájil ve spojených státech fyzik Leo Szilard kampaň, ve které vyzval atomové vědce, aby si dobrovolně uložili cenzuru a s výsledky prací na štěpení uranu neseznamovali veřejnost tedy hlavně politiky. Jeho úsilí mělo nějaký ohlas v USA, ale malý v evropských zemích. S německými fyziky však už západní vědci nejednali – neměli k nim důvěru. Domnívali se, že jsou s výzkumem už daleko před nimi. Byla to pravda. Atom rozštěpili poprvé v Německu a v zemi působila, i přes odchod mnoha vědců z politických důvodů, stále řada špičkových fyziků, kteří si už na počátku války byli vědomi možnosti výroby zařízení na štěpení uranu. Byli však prozíraví a také už měli za sebou zkušenost s nacistickým režimem. Slouží německým vědcům ke cti, že zamlčeli politikům možnosti, které štěpení uranu přináší. Otázku opatrně formulovali jako výrobu “uranového stroje“ a po celou válku výzkum potichu zdržovali. Bohužel se jim nepodařilo tento svůj postoj sdělit na druhou stranu.

Ve spojených státech zatím rostly mezi fyziky obavy z německého atomového výzkumu. Szilard se nakonec rozhodl na toto nebezpečí upozornit politiky. Použil k tomu věhlasu Alberta Einsteina, který na jeho návrh napsal dopis prezidentu Rooseveltovi, kde vysvětlil nebezpečí. Ve spolupráci s bankéřem Stolpem, Rooseveltovým důvěrníkem se podařilo dopis presidentovi doručit. A věci se začaly dít. Zpočátku sice pomalu, ale po vstupu Spojených států do války stále rychleji. Pacifista Einstein později tohoto svého kroku litoval a kladl si za vinu, že přispěl k vývoji takové hrozné zbraně. Snažil se později proti ní bojovat, ale marně. Co jednou vojáci měli, už nepustili.

Ještě v roce 1940 se americký atomový program nehnul z místa. Einstein dokonce napsal druhý dopis o „německém nebezpečí“. Až pokroky anglických fyziků vedly ke konstatování, že atomovou bombu bude možno sestrojit ještě před koncem války. Teprve 6. prosince 1941 rozhodla americká vláda podniknout vážný pokus o výrobu této nové zbraně. V následujícím roce se Roosevelt s Churchilem dohodli, že úsilí anglických a amerických vědců bude soustředěno ve Spojených státech. Nejvyšší velení atomového projektu převzali vojáci. Fyzici se stali pouhým „vědeckým personálem“. Vše probíhalo v naprostém utajení a izolaci a vědci pracující na projektu se proto už nedozvěděli o tom, že atomový program v Německu pokračuje jen nepatrným tempem a bez většího zájmu politiků.

V roce 1943 vyrostla tři „tajná města“ Oak Ridge, Hanford a Los Alamos. V Oak Ridge v Tenesee – krycí jméno „Site X“ - se vyráběl obohacený uran, pracovalo zde 75 000 lidí. Hanford – „Site W“ - ve státě Washington vyráběl plutonium za pomoci 51 000 pracovníků. Vlastní vývoj bomby a její otestování se mělo odehrát v Los Alamos v Novém Mexiku. Zde, v „Site Y“, bylo shromážděno 6000 vědců a pomocného civilního i vojenského personálu.

Hlavní aktéři projektu na jednom z propagačních materiálů muzea.

Tento rozsáhlý a extrémně nákladný úkol byl nazván „Manhattanský projekt“ podle ústředí, které sídlilo v New Yorku. V jeho čele stál od 17. září 1942 voják z povolání Leslie Groves. Před tím řídil výstavbu ministerstva obrany – Pentagonu - a měl proto rozsáhlé zkušenosti s vedením velkých stavebních projektů. Byl povýšen na generála a vybaven mimořádnými pravomocemi. On také vybral vědeckého ředitele pro Los Alamos. Stal se jím atomový fyzik Robert Oppenheimer. Postupně se mezi oběma hlavními aktéry vytvořilo pevné přátelské pouto, které významně přispělo ke zdaru projektu. Oppenheimer původně působil na univerzitě v Berkeley u San Franciska. Byl velmi oblíben u mladé generace vědců a díky svému charisma přivedl do Los Alamos mnoho špičkových „mozků“.

Silnice k Los Alamos, replika původní vrátnice, památník Oppenheimera a Grovese.

Oppenheimer měl také podíl na volbě Los Alamos pro účely Site Y. Odlehlá stolová hora na úbočí vyhaslé sopky nedaleko od Santa Fe v Novém Mexiku nebyla ale do příchodu vědců zcela opuštěná. Již v dávné minulosti zde ve výšce téměř 2200m bylo malé pueblo – osada indiánů, později zde měli svá posvátná místa - kivy. Oppenheimer měl také podíl na volbě Los Alamos pro účely Site Y. Odlehlá stolová hora na úbočí vyhaslé sopky nedaleko od Santa Fe v Novém Mexiku nebyla ale do příchodu vědců zcela opuštěná.

V 19. století zde začali hospodařit i běloši a roku 1913 postavila Romerova rodina malý srub. Obě tyto památky můžete dnes v Los Alamos spatřit. V roce 1918 zde založil major ve výslužbě Connell rančerskou školu. Pro ni byla postavena celá řada budov. Největší je tzv. Fullerova loggie z roku 1928, která sloužila jako jídelna. Je to elegantní dřevěná stavba podle projektu Johna Meema, která si dodnes udržela vysoké architektonické kvality. V okolí stálo přes 20 dalších menších, vesměs obytných, budov. Všechny tyto stavby byly použity pro Manhattanský projekt a dnes jsou součástí historické části města. Rangerskou školu v Los Alamos navštěvoval v mládí i Oppenheimer. Kromě opuštěnosti a vzdálenosti od jiných sídel, hodnotil i krásné výhledy a povznášející atmosféru tohoto místa. Škola byla znárodněna a počátkem roku 1943 se sem už stěhovali první vědci.

Základy dávného puebla, Romerova chata, Fullerova loggie.

Byly postaveny montované domky, přivezeny karavany, obytné návěsy a zřízeny další ubytovací kapacity. Na vedlejší stolové hoře se rozmístily laboratoře. Všichni intenzivně pracovali a počátkem roku 1945 se jejich úsilí blížilo k naplnění. Ovšem mezitím se blížila k svému konci i válka. Už od konce roku 1944 věděli spojenci, že Němci bombu nemají. Na úsilí o její dokončení to ale nic nezměnilo. Německo kapitulovalo v květnu a v té době se teprve kompletovaly první tři bomby. První vlastně nebyla ještě v bojovém provedení. Bylo to prostě jaderné výbušné zařízení, které umístili na vrchol ocelové věže v odlehlé poušti na jihu Nového Mexika. Zde potom 16. června 1945 byla provedena první jaderná exploze v historii. Místo výbuch - Trinity Site - není běžně přístupné, ale 2x ročně se tam lze dostat.

Návštěvníci na Trinity Site, informační tabule u běžně průjezdné silnice v okolí, pohled na planinu, kde začal atomový věk.

Protože byly připravovány najednou tři bomby, bylo místo výbuch nazváno Trinity Site. Stejným jménem je dnes nazvána jedna z hlavních ulic v Los Alamos. Jeho obyvatelé jsou totiž na „ „svoje bomby“ hrdí a historii jejich vývoje si připomínají na mnoha místech. Kromě popsaných starších staveb zde najdeme i dvě muzea. Historické muzeum ukazuje řadu dokumentů z doby činnosti Manhattanského projektu. Bradbury science muzeum ukazuje moderní expozici o využití atomu pro vojenské i civilní účely a rovněž připomíná i současnost dnešního Los Alamos. Je pojmenováno po druhém řediteli losalamoských laboratoří Norrisovi Bradburym, který nastoupil po Oppenheimrovi v roce 1945 a řídil laboratoře až do roku 1970. V muzeu si prohlédneme i modely prvních tří bomb a schémata jejich činnosti. Systematičtí Američani neponechali při plánování výroby bomby nic náhodě. Bylo již známo, že k cíli vedou dvě cesty: bomba uranová a bomba plutoniová. Zvolili obě. Kromě obrovského uranového závodu v Oak Ridge postavili i plutoniovou továrnu v Handfordu.

První testovací bomba, hirošimská „Little Boy“, nagasacký „Fat Man“.

Utajení projektu bylo dokonalé. Ze 150 000 jeho pracovníků sotva tucet věděl, na čem se vlastně pracuje. O bombě nevěděl ani americký viceprezident Harry Truman. Teprve po Roosveltově smrti v dubnu 1945 se jako nově nastupující prezident o bombě dozvěděl. Na konferenci v Postupimi se neopomněl pochlubit Stalinovi, že mají novou zbraň nebývalé síly. Ten ani nemrkl a opáčil, že mu blahopřeje. Truman si myslel, že jeho slova vůbec nepochopil, ale Stalin hned věděl, o co jde. Vzápětí nařídil maximálně urychlit vlastní jaderný výzkum. Rusové potom dohnali Američany už za 4 roky.

První pokusná exploze byla plutoniová. Na Hirošimu byla shozena uranová bomba „Little Boy“, na Nagasaki o tři dny později plutoniový „Fat Man“. Kdyby se Japonci nevzdali, nebyla by už žádná další k dispozici. Trvalo by to nejméně měsíce. Čtvrtá zkouška proběhla až v roce 1946.

Výsledkem práce obrovského týmu nebyla jen bomba. Během výzkumů bylo učiněno množství dalších objevů a zapsány stovky vynálezů a patentů. Týmy vědců prozkoumaly mnohé slepé uličky a provedly tisíce experimentů než nalezli správné řešení. Týkalo se to např. první fáze výbuchu – stlačení štěpného materiálu výbuchem klasické výbušniny. Zařízení, které odpálí nálože pro stlačení jaderného materiálu se nazývá detonátor. V Los Alamos museli vyzkoušet tisíce variant těchto detonátorů, než našli ten správný.

Detonátor pro plutoniovou bombu.

S koncem války se město nevylidnilo, ale pokračuje ve své vědecké kariéře dodnes. Los Alamos National Laboratory (LANL) sdružují výzkumné kapacity už nejen v oboru jaderné fyziky, ale pracuje se zde na výzkumu vesmíru, na obnovitelných zdrojích energie, medicíně, nanotechnologiích i ekologii. Prostě dnešní laboratoře Los Alamos patří svými 13 000 pracovníky k největším výzkumným kapacitám na světě. Velikost si uvědomíme už jenom na vstupním turniketu, kterým přijíždí vědci do práce.

Bradburyho vědecké muzeum, turniket pro vjezd do laboratoří.

Vývoj atomové bomby považují Američané za významnou součást své historie. Proto byl v roce 2015 vytvořen The Manhattan Project National Historical ParkI – nejnovější a současně první vědecký park v zemi. Sdružuje vybrané objekty V Los Alamos, Oak Ridge a Hanfordu. Slouží rovněž jako památka na téměř 600 000 lidí, kteří během války opustili svoje domovy a obětovali soukromí s cílem přispět k vítězství. V Los Alamos sdružuje park i několik objektů v prostoru vlastních laboratoří. Je zde např. nevelký hangár, kde se montovaly první bomby nebo laboratoř kde došlo při přípravě jádra čtvrté bomby k havárii, na jejíž následky zemřel fyzik Leo Slotin. Na tato místa se zatím nemůže, ale budou nejspíše také zpřístupněna.

Jednotlivé části vědeckého parku.

Ale i ten komu se atomové bomby hnusí, si najde v Los Alamos svoje – v bezprostřední blízkosti se nachází národní park Bandelier National Monument s mnoha kaňony a starobylými puebly. Dostanete se do něj místní dopravou, která se nazývá – jak jinak – Atomic City Transit.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: