Cyklostezka Alpy-Adria

Správná cyklostezka má mít nějaký pořádný cíl. A co může být lepším cílem pro suchozemce, než dojet k moři. A protože každý bydlí jinde, vybrali turističtí manageři za startovní bod Salzburg. Odtud je to k Jaderskému moři 400 km. Cestou překonáme dvě větší a několik menších stoupání a za týden se už namáčíme v moři.

V roce 2015 jsme jeli drobně upravenou variantu. Začínali jsme až 35 km za Salzburgem v pase Lueg. Říkat „Pass“ místu u řeky je trochu divné. Stoupání 50 výškových metrů je skoro směšné. Pass má ale horopisný význam. V jeho místě se řeka Salzach prodírá skalním labyrintem a místy teče dokonce pod zemí. Historická stezka musela opustit pohodlné údolí a obejít toto místo oklikou přes kopec. Divoká roklina, zvaná Salzach Ofen je přístupná turistickou stezkou od restaurace v sedle. Obrovské kamenné bloky napadané do soutěsky ji zakryla a řeka proudí pod nimi.

Dříve vedla sedlem hlavní silnice. Dnes jde doprava dálničním tunelem a silnice je málo frekventovaná, což mají cykloturisté rádi. První část putování vede podél Řeky Salzach a je totožná s trasou Tauern Radweg. Tu ale jezdíme v opačném směru, a jízda proti proudu je přece jen jiná. Hrad Werfen na vysokém skalním vrcholku nechal postavit salzburský arcibiskup jako obranu proti císaři. Salzbursko bylo tisíc let samostatným církevním knížectvím. Městečko pod hradem nabízí možnosti občerstvení.

Cesta ubíhá rychle a skoro nevnímáme, že zvolna stoupáme. Město Bischofshofen bylo původně letní rezidencí biskupa z Chiemsee. Nabízí několik zajímavých památek – dva gotické kostely, středověkou obytnou věž, jež byla součástí biskupského sídla. Najdeme zde i Rupertův kříž – nejstarší církevní umělecké dílo Rakouska.
Za Schwarzachem vede úzkým údolím pouze frekventovaná silnice. Kdo chce mít klid musí přes kopec. Dvousetmetrové převýšení je prvním pořádným kopcem na trase. Hned za vyrovnávací nádrží vodní elektrárny se vracíme do údolí řeky a jedeme už zase pohodlně až do Lendu.

Na kraji městečka obdivujeme mohutný vodopád. Vytváří ho řeka Gastainer Ache, která spadá prudce do údolí Salzachu. Dnes vede do Bad Gasteinu pohodlná silnice dlouhým tunelem. I když v něm byl vytvořen bezpečný, oddělený pruh pro cyklisty, využíváme služeb doprovodného autobusu a necháme se vyvézt až za tunel ke hradu Klammstein.

Odtud až na okraj Bad Gasteinu vede opět mírně stoupající trasa po vyhrazené stezce podél silnice. Zato Bad Gastein mám dává zabrat. V romantickém zúžení na výrazném terénním schodu mezi dvěma úrovněmi údolí se rozložilo kolem pohledného vodopádu pěkné lázeňské letovisko. Je tu všude do kopce, ale stojí to za to. I pramen tu najdeme.

Z horního konce města vede opět pohodlná cesta dál, ale po pár kilometrech se nám staví do cesty hlavní alpský hřeben. Bylo by samozřejmě hodnotné ho přejet na kole, ale to nám není dopřáno. Nevedla tudy ostatně ani cesta v minulosti. Dnes se pokračuje dál vlakem. Projedeme tzv. Tauern Schleuse. Auta i autobus s našimi koly najedou na vagony a za necelou čtvrthodinku jsme na druhé straně v Korutanech.

Sjíždíme do údolí řeky Möll. Je to pořádný sešup. Dna údolí na této straně Alp jsou položená níže než na severní straně. Podél řeky se dostaneme až k jejímu ústí do Drávy v Möllbrücke. Odtud jedeme společně s cyklotrasou podél Drávy – Draurtalradweg. Úrodné údolí bylo osídleno ode dávna a v době římské zde vzniklo několik sídel. My si prohlédneme jedno z nich – Teurnia. Leží na kopečku uprostřed údolí a nacházejí se zde kromě římských hradeb i raně křesťanské stavby a gotický kostel sv. Petra.

Další zastávkou je Spittal. I když má více jak tisíciletou historii, nenajdeme tu mnoho památek. Výjimkou je ovšem zámek Porcia. Představuje nejhezčí ukázku italské renesance v celém Rakousku. Příjemný zámecký park vybízí k posezení. Na další trasu se rozdělíme. Jedna skupina jede příjemnou krajinou podél Drávy se zastávkou V Mozbichl, kde jsou pozůstatky nejstaršího kláštera Rakouska. Skupina vrchařů se nechá vyvézt s koly na více než 2000m vysoký Goldeck a sjíždí úžasný 30 km sjezd do údolí Drávy.

Drávská stezka nás provází až do historického města Villachu. Tady opět měníme říční tok a šlapeme proti proudu řeky Gail. V Arnoldsteinu je možno navštívit romantické zříceniny kláštera na vysokém kopci a potom už stoupáme do hor. Řeka Gailitz – přítok Gailu - zde vytvořila hluboké údolí, kterému se staré i současné komunikace vyhýbaly. Stoupání není ale nijak náročné. Náročnější je jen hledání cesty. Rakouské značení končí na hranicích a italské je zpočátku trochu zmatené. Až na nádraží v Tarvisiu se dostáváme na dobře značenou kvalitní cyklostezku po zrušené železnici. Ta nás bude provázet až daleko do italského vnitrozemí...

Jsme v bezprostřední blízkosti Julských Alp – jedné z nejpohlednějších alpských skupin. Protože naše ubytování je ve vesničce Fusine, neodpustíme si výjezd ke stejnojmennému horskému jezeru, v jehož vodách se zrcadlí jeden z nejvyšších masivů Julek – Mangrt.

Následující den je plně ve znamení železniční cyklostezky. Ještě nepatrně vystoupáme až k nejvýše položené stanici Camporosso. Zde opouštíme údolí zvané Kanaltal a přehoupneme se do doliny řeky Fella. Cyklotrasa je celá asfaltovaná, prochází nespočtem tunelů a na bývalých nádražích jsou často restaurace. Když k tomu připočítáme příjemné klesání, je to vpravdě cyklistický ráj. Krajina v okolí trati je divoká – mosty, tunely, vodopády i bezvodé rokle. Boční dolinou Valbruna zahlédneme i nejmohutnější masiv Julských Alp – Jof Montassio.

Kolem poledne projíždíme městečkem Pontebba. Až sem sahalo v minulosti Rakousko O celý Kanaltal přišli Rakušané po 1. světové válce. Staré časy připomíná už jen hraniční mezník u mostu. Historické území, do které vjíždíme se jmenovalo Furlansko od jména římské stanice Forum Julia.
Opojení z železniční cyklostezky končí náhle ve vsi Rasiotta. Další úsek až do Carnie není dodělaný. Musíme 8 km po frekventované silnici – brrr! Mapa nás sice nabádá přejet na druhý břeh a kličkovat kdesi po vedlejších silnicích v kopcích, ale většina cyklistů to stejně valí po hlavní silnici – je to totiž kratší a rychlejší….

Za Carnií se dostáváme do údolí velké severoitalské řeky Tagliamento. U jeho toku se nalézá i jedno z nejzachovalejších středověkých městeček severní Itálie. Přesněji – se nacházelo. V roce 1976 ho postihlo ničivé zemětřesení. S pomocí celé země i mezinárodních organizací vstalo Venzone z trosek. Byl to obdivuhodný výkon, tak musíme odpustit i to, že některé stavby jsou nově postavené podle starých obrázků a hradby jsou uvnitř – betonové.

Údolí Tagliamenta je široké a řeka se rozlévá do mnoha ramen. Má průzračnou vodu a v letním vedru je velmi příjemná ke koupání. Po několika kilometrech s naše trasa odchýlí od řeky a až k moři se už nesetkáme s větší řekou. Spád se zmenšuje, naopak se objevují mírné kopečky, které zpestřují trasu. Projíždíme vinicemi i slunečnicovými poli. Snad v každé vsi je nějaký zámek – zde nazývané Villa. Některé pocházejí již ze středověku, jiné vznikly až v 18. stol. Území patřilo k Benátsku a kraj byl nepochybně bohatý.

Centrem oblasti je město Udine. Trvá dlouho než se propleteme jeho předměstím. Značky jsou v podobě malých samolepek s logem stezky, obsahujících i malou šipku – asi 5 cm velkou, která ukazuje kudy dál ... Musíte se stále rozhlížet a mít oči na šťopkách, abyste odhadli, kam se vydat. A to ještě samolepky občas chybí. Tohle se tedy Italům nepovedlo ... Udine má velmi pěkný střed s náměstím obklopeným hodnotnými stavbami. Nad tím se zvedá hrad – a to je také poslední kopec na naší cestě.

Další krajina k moři je už dočista placatá. Zde uprostřed rovin protkaných sítí potůčků a kanálů, které jsou zbytkem bývalých bažin nechali postavit Benátčané koncem 16. století pevnost Palmanova. Byla navržena jako ideální město, využívající nejnovější stavební a vojenské metody své doby. Přesto se tam osadníci nijak nehrnuli. Nakonec tam poslali i propuštěné vězně ... Pevnost na půdorysu pravidelného 9-ti úhelníku a šestibokým náměstím a třemi branami je dokonalou ukázkou opevňovací techniky 16. – 19. století. Pevností vede okružní trasa, kterou je možno projet i na kole. Většině návštěvníků však postačí základní cyklotrasa Alpe-Adria: Prochází několika opevňovacími prvky které jsou dobře popsány na informačních tabulích.

A to už se blíží skutečná lahůdky – starobylá Aquileia. Město založili již Římané na důležité křižovatce. V ranném středověku zde vzniklo biskupství. Jeden z biskupů se rozhodl, že nebude poslouchat papeže a prohlásil se za patriarchu – nezávislou hlavu církve, podle analogie v pravoslavných církvích. Šikovně využíval podpory císařů a jeho rozsáhlé území sahalo až do Alp i na Istrii. V 15. století však území získali Benátčané a patriarchu pak dosazovali společně s císařem. Teprve v 18. století se podařilo papeži tuto neposlušnou enklávu odstranit. V Aquilei najdeme velkou baziliku, baptisterium a zvonici. V bazilice je největší raně křesťanská mozaika v Evropě.

Další cesta vede po hrázi přímo středem velké laguny do města Grado. Hráz byla postavena kvůli železnici, která nám také slouží ca cyklostezku. Grado samotné je důležité pro osídlení Benátek. Právě odtud přišli první kolonisté na ostrovy v laguně. V Gradu je několik zajímavých památek včetně dvou starých kostelů. Je tu pár kanálů s mosty - no Benátky to nejsou, ale dá se tu jezdit na kole. Většina návštěvníků se sem ale jezdí koupat. Ocení to ale hlavně děti a neplavci. Kdo by se koupat nechtěl, může pokračovat po cyklostezce dále na sever až k ústí řeky Isonzo – Soča a vykoupat se tam v čisté sladké vodě.

Cyklostezka Alpy Adria je tak rozmanitá, že osloví každého. Ubytování na trase máme zajištěné převážně v hotelech s polopenzí a trasu budeme v našem katalogu 2016 nabízet rozdělenou do dvou pětidenních částí Alpe-Adria I. a Alpe-Adria II. Pro skupiny můžeme realizovat opět v libovolném termínu i celou trasu z Rakouska až k moři (cca 9 dní).

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: