Afrika 2013

Vzhledem k časovému posunu o dvě hodiny přistáváme rozespalí v Nairobi ve čtyři hodiny ráno. Na letišti nás čeká majitel cestovní kanceláře se svým kolegou. Odjíždíme jeho dvěma auty do penzionu, kde máme připravenou velmi bohatou snídani. Poté nastupujeme opět do aut a jedeme zpět do Nairobi. Tam přestupujeme do autobusu určeného výhradně pro turisty. Tím jedeme přes Arushu do Moshi. Cesta trvá pět hodin. Z okna autobusu pozorujeme okolní život, polorozpadlá stavení a zdejší chudé obyvatele. V cíli se setkáváme s naším sympatickým průvodcem. Jsme ubytováni v krásném hotelovém komplexu. Dozvídáme se nejdůležitější informace nutné k výstupu na nejvyšší horu Afriky. Po informační schůzce využíváme čas před večeří ke koupeli v místním bazénu. Večeře je bohatá a výborná. Začínáme polévkou. Hlavní chod je servírován formou bufetu, takže si každý může vybrat, na co má chuť. Jsme velmi unaveni po dlouhé cestě. Hned po večeři jdeme spát. Postele jsou vybaveny moskytiérami, které pečlivě zapínáme, aby nás v noci nepoštípali nebezpeční komáři. Na pokoji je nepříjemné horko, při kterém se špatně usíná. 24. února se probouzíme do krásného slunečného dne. Dnes se nám poprvé ukazuje Kilimandžáro v celé svojí kráse. Po tomto úchvatném pohledu se už těšíme na snídani.

Poté odjíždíme směr Kilimandžáro. Procházíme branou národního parku Marangu Gate a vydáváme se na trasu prvního dne. Začínáme ve výšce 1 700 m nad mořem. Po příjemné cestě procházíme pralesem a posloucháme zvuky zdejší fauny. Tu a tam zahlédneme opici v korunách stromů. Hledáme fotoaparáty a fotografujeme. Ve výšce 2 200 m krátce odpočíváme a rozbalujeme balíčky se svačinou, které jsme dostali na cestu. Jsme přibližně v polovině cesty prvního dne. Vydáváme se opět na cestu. Flóra se začíná měnit. Vyskytují se tu stromy porostlé zajímavými mechy. Po pěti hodinách cesty docházíme do našeho prvního kempu Mandara Huts. Zde se opět setkáváme s nosiči, kteří naši jedenáctičlennou skupinu doprovázejí. Celkem se o nás stará velmi početný tým – 2 hlavní vůdci, 2 kuchaři, 2 číšníci a 20 nosičů, kteří nesou nejen naše zavazadla, ale i jídlo pro všechny účastníky na celý výstup. Zprvu se nám zdál náš podpůrný tým zbytečně velký, ale brzy poznáváme, že bez perfektního zázemí bychom střechu Afriky nikdy nezdolali. Po krátkém odpočinku nás zvou na čaj a popcorn se sušenkami. Po příjemném občerstvení se vydáváme na krátký aklimatizační výstup kolem sopečného kráteru Maundi. Odtud se nabízí nádherné výhledy na náš vysněný cíl. Sestupujeme zpět do našeho tábora, kde na nás čeká chutná večeře, kterou naši kuchaři vykouzlili v primitivních podmínkách. Dostáváme hovězí maso a nasládlé smažené brambory. Nechyběla ani čerstvá zelenina. Příjemně unaveni jdeme spát do budovy s palandami. Zde je poslední možnost dobití našich elektronických přístrojů, čehož využíváme. Poté uléháme do spacích pytlů. Teplota je velmi příjemná, takže hned usínáme.

25. února vstáváme v sedm hodin ráno. Číšníci nás vítají teplým čajem, který nám přinášejí až do postele. Po odbytí osobní hygieny se scházíme na snídani a v půl deváté vyrážíme na další výstup. Cestou nás obklopuje nádherná příroda, která se postupně mění v savanu. Flora je též velice rozmanitá. Objevujeme různé exotické rostliny. Naše pohledy se však upínají k hoře se zasněženou čepičkou, ke které se krok po kroku přibližujeme a která nás svou krásou doslova přitahuje, jako by nám neustále říkala: „ Pojď, pojď, vylez na mě.“ Mám tendenci neustále zrychlovat, ale zkušení průvodci tempo naopak pořád zpomalují slovy „pole, pole“, což znamená pomalu, pomalu. Z mého pohledu jdeme skutečně vycházkovým krokem. Po šesti hodinovém pochodu se dostáváme do našeho druhého tábora – Horombo Huts položeného na nádherném místě v nadmořské výšce 3 700m. Chatky připomínají dětský tábor. Jedna větší chata plní funkci jídelny a kuchyně, kde nám naši kuchaři opět připraví výbornou večeři. K večeru ještě jdeme na nutný aklimatizační výstup do 4000 metrů nad mořem ke specificky zbarveným skalám Zebra Rocks. Jedná se o vůbec náš největší aklimatizační výstup. Zpátky nás doprovází ještě nádherné pohledy. Spíme v chatkách po čtyřech.

Skvělá snídaně nám dobíjí energii potřebnou na další výstup. Dnes ji opravdu využijeme na 100%. V 7 hodin opět vyrážíme extrémně pomalým tempem opět doprovázeni slovy „pole, pole“. Po několika kilometrech nás chůze začíná zmáhat. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce špatně dýcháme, začíná nás bolet hlava, někteří dokonce zvrací, což nám znepříjemňuje cestu. Náš horský vůdce nám neustále připomíná, abychom nezapomínali pít. Podle jeho instrukcí pomalu stoupáme výš a výš. Ve výšce nad 4 000m se setkáváme pouze se suchou pustinou. Vypadá to tu, jako by Kilimandžáro přestalo soptit právě teď. Po 45 km od začátku trasy dorážíme do posledního tábora naší cesty Kibo Huts položeného v nadmořské výšce 4 700 m. Naši nosiči nás vítají teplou kávou, čajem a popcornem. Na jídlo už ale nemáme chuť. Provázejí nás potíže způsobené vysokou nadmořskou výškou. Sbíráme poslední zbytky sil a vydáváme se na krátký aklimatizační výstup 150 výškových metrů nad náš tábor. Jdu s keňským kamarádem Dominikem. Vypráví mi o zvířatech, které uvidíme na safari v parku Amboselli. Po výstupu uléháme a snažíme se usnout. Čeká nás závěrečné vyvrcholení - výstup na Uhuru Peak, což je nejvyšší bod masívu Kilimandžára.
Ve 23.00 se scházíme před chatou. Je úplná tma a zima. Jsem nevyspalý, bolí mě hlava a zvracím. Mám na sobě oblečeno vše, co jsem našel v batohu, abych nezmrzl. Fotíme se před výstupem a vyrážíme vzhůru k nebesům. Vzpomínám na mamku s bráškou, jak si pěkně hoví ve svých postýlkách. Po půl hodině cesty opět zvracím. Bolesti hlavy se ještě zostřují. Klopýtám vzhůru a neustále upadám do mikrospánků. Krok po kroku s častými zastávkami stoupám výš a výš. Ve výšce 5 300m už žaludek nepřijme ani minimální množství teplého čaje. Jakmile to zkusím, do 30 vteřin opět zvracím. Ve výšce 5 400 m kolem nás prolétl zářící meteor. Zprvu jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale poté zjišťuji, že i ostatní členové skupiny měli podobný zážitek. Tato mimořádná událost mi alespoň na chvíli pomáhá zapomenou na mé potíže. Po strastiplné cestě za teploty okolo -17 stupňů Celsia se konečně dostáváme na okraj kráteru a dosahujeme Gilmans Point. Jsme již v nadmořské výšce 5685m. Čtyři členové naší výpravy cestu vzdali, protože již potíže nemohli překonat. My však pokračujeme dál. Čeká nás už jen 250 m převýšení. Je třeba zatnout zuby a jít dál. V šest hodin ráno konečně dosahujeme vysněného cíle. Za východu slunce vystupujeme po sedmi hodinách na střechu Afriky. Již není kam dále stoupat. Zmocňuje se mi neskutečná radost a pocit štěstí, že jsem to nevzdal. Rozhlížím se po kraji. Z prachové peřiny pode mnou vystupuje Mont Meru, vrchol o něco nižší než Uhuru, ozářený prvními paprsky slunce. Zapomínám na předchozí utrpení. Je to úžasný zážitek, kvůli kterému stálo za to ze sebe vydat poslední zbytky sil. Fotíme se před tabulí „Congratulations, you are now at Uhuru Peak 5895m“ a gratulujeme si navzájem. Z naší jedenáctičlenné skupiny na Uhuru Pear vystoupilo 7 lidí.

Dle statistik sem vystoupí každý pátý účastník, který se o výstup pokusí. Nutno dodat, že mnozí jsou špatně aklimatizováni, ale i s dobrou aklimatizací a obětavým podpůrným týmem je to hodně náročné.
Vydáváme se na sestup nejprve na chatu Kibo, kde si trochu odpočineme a následně až do kempu Mandara Huts, V jednom dni tak absolvujeme výstup s převýšením 1195 výškových metrů a následně sestup 3 150 výškových metrů. Kdo chodí po horách, jistě si dovede náročnost této akce představit. Zcela vyčerpáni uléháme do spacích pytlů a po dlouhé době se opět dobře vyspíme. Ráno po snídani předáváme naším vůdcům spropitné, oni nám za to zazpívají a zatančí píseň Kilimandžáro. Teď už nás čeká jen posledních 12 km k bráně do národního parku. Jdeme zvesela a znovu obdivujeme nádhernou okolní krajinu.

U vstupní brány do parku nakupujeme suvenýry našim blízkým a poté vyrážíme připravenými mikrobusy do národního parku Amboselli na safari. Cestou pozorujeme z okna busu sklizeň banánů, nakupujeme trsy a užíváme si lahodné chuti. Sledujeme hemžení místních obyvatel. Ženy jsou obvykle oblečeny v pestrobarevných šatech. Muži nosí dlouhé kalhoty a košile. Do cíle dorážíme po čtyřech hodinách. Ubytujeme se v hotelovém komplexu, který dobře zapadá do okolní přírody. Spíme v prostorných stanech. V každém z nich je vlastní příslušenství. Postele jsou opět vybaveny moskytiérami. Strava je vynikající. Můžeme si vybrat z několika druhů masa i příloh. Z našeho stanu se nám nabízí úžasný výhled na Kilimandžáro. Sedíme na terase a nemůžeme se tohoto pohledu nabažit. Národní park Amboselli je znám především velkým počtem býložravců, kteří zde volně žijí. Vyskytují se zde obrovská stáda slonů, zeber, žiraf a pakoňů žijících volně v africké savaně. Pořídili jsme nádherné fotky těchto pro nás exotických zvířat s nejvyšší horou Afriky. Safari bylo velmi příjemné, ale dva dny putování za zvířaty úplně stačily. Zážitkem byla i návštěva masajské vesnice. Je to sice trochu divadlo pro turisty, ale člověk si udělá představu o jejich životě. Bydlí v neskutečně nuzných chatrčích. Jejich kostru tvoří dřevěné tyče upevněné v zemi. Ty jsou protkané drobnějšími pruty a vše je vyplněno směsí z bahna, kravského trusu, trávy a moče. Obydlí nemají okna ani dveře. Staví je výhradně ženy. Kolem se popelí množství ušmudlaných dětí v prachu a blátě. Zajímavý byl místní tanec, do kterého jsem se též zapojil. Platí zde pravidlo, že nejlepší skokan, má právo na nejvíce manželek. Byť jsem dosahoval ve skocích výborných výkonů, tak jsem na masajské ženy neměl ani pomyšlení. Zaujala mě i dovednost rozdělávání ohně bez zápalek či zapalovačů. V místním „supermarketu“, kterým povinně musí projít všichni turisté, jsme nakoupili některé originální dárky.

Po dvou odpočinkových dnech odjíždíme zpět do Nairobi. Je to město mnoha kontrastů. V centru se nachází moderní výškové budovy a pěkné silnice. Navštívili jsme jeden supermarket, který byl podobně vybaven jako u nás. Na okraji města se rozkládají obrovské chudinské čtvrti, kde lidé žijí v neskutečné bídě. Do těch jsme se ale vůbec nedostali. Vyvrcholením naší návštěvy Nairobi byla večeře v restauraci Carnivore, což znamená anglicky masožravec. Tady jsme celý večer v příjemném prostředí konzumovali různé druhy masa. Ochutnal jsem i krokodýla a pštrosa. Po tomto mimořádném kulinářském zážitku jsme odjeli do ubytovny cca 30 km od Nairobi, kde jsme strávili poslední krátkou noc. Ve 2 hodiny odjíždíme na letiště a ve 4.30 odlétáme do Istanbulu, kde opět přestupujeme na letadlo do Prahy.

Cestou domů se mi v hlavě promítá můj výstup na nejvyšší horu Afriky spojený s mnoha útrapami ale s neskutečným pocitem štěstí v jeho závěru a mnohé další zážitky z této úžasné cesty, na kterou budu dlouho vzpomínat. Mezitím už v Čechách roztála vydatná nadílka sněhu a my se vracíme obohaceni o skvělý pocit, že jsme to dokázali.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: