Zápas o šest tisíc metrů

Zřetelněji se o Kilimandžaru zmiňuje teprve po dlouhých staletích španělský cestovatel Enciso, který tuto horu nazval v roce 1519 Ethiopským Olympem. V pozdějších staletích však na mnohých mapách Afriky Kilimandžaro úplně mizí. Teprve v polovině devatenáctého století se dostaly do Evropy první zaručené zprávy o existenci hory na rovníku, jejíž vrchol je pokryt ledem a sněhem. S takovým tvrzením o Kilimandžaru přišel misionář Rebmann. Odhadoval jeho vrchol na 3800 metrů. Černoši, kteří sníh ani led neznali, považovali sníh za stříbro a vyprávěli Rebmannovi, že si jeden náčelník dal trochu tohoto stříbra přinést, ale to se jeho lidem pod rukama rozplynulo.

Zvěsti o sněhu na rovníku se setkaly s úsměšky a pochybovačnými poznámkami. I nejvýznamnější zeměpisci Rebmannovy doby se vyslovovali skepticky o jeho tvrzení a „vědecky“ dokazovali, že na rovníku sníh být nemůže. Alexandr Humboldt ustoupil od svého odmítavého stanoviska teprve po osobní rozmluvě s Krapfém, Rebmannovým společníkem, ale druhý význačný zeměpisec, Angličan William Cooley, odkázal zprávy o tropických sněžnicích do říše bájí. To, co se považovalo za sníh, je prý mámení smyslů vzniklé jasným zářením křemencových skal nebo solných květů.

Rebmannovi zpráva však přece přivábila řadu zvědavců, kteří jeho tvrzení dosvědčili. A tak byl roku 1861, patnáct let po Rebmannově zprávě, podniknut první nesmělý pokus o zlezení Kilimandžara a o podrobnější poznání tohoto nelogického úkazu, ale ztroskotá. Příštího roku byla podniknuta z Moši výprava, která dosáhla výšky 4316 metrů a vrátila se se zprávou, že vrchol je mnohem výše než se Rebmann domníval. Během příštích dvou desetiletí bylo podniknuto několik dalších pokusů. Avšak jen Angličanu Charlesu Newovi se podařilo vystoupit až na hranici věčného sněhu.

Mezitím se chystal k výstupu na Kilimandžaro lipský zeměpisec a alpinista dr. Hans Meyer. Roku 1887 se konečně rozhodl k výpravě; po namáhavém výstupu dosáhla jeho skupina dolní hranice sněhu, avšak prudká sněhová bouře a naprosté vyčerpání jeho průvodce barona Ebersteina přinutily Meyera k návratu. Dva roky nato opakoval pokus s rakouským alpinistou Putschellerem a 28. září se mu po obrovských nesnázích opravdu podařilo stanout na okraji Kiba. Nad hranicí sněhu si skupina musila pracně vytesávat stupy v ledovém splazu, dnešním Ratzelově ledovci. Po prvé spatřilo tehdy lidské oko nádheru ledových polí a krápníků na vrcholu Afriky a Rebmannovým zprávám se tak dostalo zadostiučinění. K svému úžasu však Meyer zjistil, že vrchol Kilimandžara je ještě o něco výše nad okrajem kráteru. Krátkost dne a citelná zima ho přiměly k sestupu do tábora.

Teprve o řadu dní později, 5. října 1889, stanul Meyer jako první člověk na vrcholu Afriky, ačkoli byl padesátý, kdo se o to pokusil. Nejvyšší bod nazval jménem císaře Viléma.

Mnoho výstupů bylo podniknuto od dob Meyerových, ale jen málo z nich se setkalo s úspěchem. Počítá se, že průměrně jen dvě procenta alpinistů dosáhnou pří pokusech o zlezení Kilimandžara jeho vrcholu. Do roku 1935 se podařilo vystoupit na nejvyšší bod afrického kontinentu jen 39 lidem. I když zlezení Kilimandžara není technicky alpinismem v pravém slova smyslu a nevyžaduje používání lan, skob a cepínů, je spojeno s neobyčejnou tělesnou námahou. Výškový rozdíl mezi výchozí stanicí a vrcholem je totiž plných 4700 metrů. Při žádném výstupu na velikány v Alpách nebo na Kavkaze není nutno překonávat takové výškové rozpětí vlastní silou. Výstup se obvykle podniká ve čtyřech dnech, a tak organismus nemá dosti času, aby si přivykl na prudce klesající teploty a řidnoucí atmosféru.

Kapitola z knihy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda – Afrika snů a skutečností, 1953

Z výstupu na Kilimanjaro v lednu 1948

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: