Login:
Heslo: ?
(zapomenuté heslo) ?
CK Loudatour
O NÁS PRůVODCI PůJČÍME PARTNEŘI NOVINKY PDF KATALOGY VOLNÁ MÍSTA GALERIE FILMY REPORTÁŽE
CK LOUDATOUR
Smlouva | Certifikát | GDPR osobní údaje | Povinné informace | Jak objednat |

Cykloturistika víkendy

Cykloturistika

Turistika

Trekové trasy

Vyber zájezd jinak ...

Březen 2024
Po-tStLtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
(Zpět na seznam reportáží)

30.08.11 Dominika Plzáková

Korfu červenec 2011, den druhý.


Pantokrator- výzva, která se neodmítá
„Zaspali jsme!“ probudí mě rozespalý výkřik mého přítele a mě chvilku trvá, než si uvědomím, co to znamená. No jasně, je přece úterý, den druhý a v sedm se odjíždí na Pantokrator! „Kolik je?“ zeptám se urychleně odhodlaná vše ještě stihnout. Prý za sedm sedm. Dobře,. Tak tedy vstáváme a rychle na kola! Tento plán je ale ihned zavrhnut, protože bez snídani prý nikam nejedu, a navíc je dnes cesta na vrchol naprosto jasná (prostě prý jedeš rovnou nahoru dvacet kilometrů, nikde to nesmí klesat a nikde neodbočuj tam, kam by to vypadalo podezřele) a ostatní můžeme klidně dojet, když trochu(!) mákneme. Po chvilce mých marných snah propagace vyjetí co nejdříve přestanu oponovat a rychle do sebe nasoukám trochu musli zalitých drahým korfiotským mlékem. V duchu si říkám, že bych tady nemohla žít, kdyby tady ceny mléka byly stále tak vysoké. To ale ještě netuším, co mám zjistit až za pár dní v Kerkyře, hlavním městě Korfu, že totiž ve větším obchodě spadne cena tohoto lahodného nápoje docela klidně na 70 centů, což by jistě přispělo k možnosti mého stěhování.
Vyjíždíme v 7.45 jako poslední „šneci“ z našeho komplexu a začínáme důvěrně známým téměř vrcholovým stoupáním na Spartilas. Dnes ale není čas na zbytečné oddychování, slunce už začíná probleskovat mezi měkoučkými listy olivových stromů, a my máme přece zpoždění! Když už přes brýle pro slaný pot, který slouží jako hnací motor celému mému výjimečnému výkonu, není vidět, sundavám je, strkám za kraťasy a nechám přírodu dotknout se svojí elegancí mých řas.
Za Spartilasem zahýbáme vpravo, ještě jsme nikoho od nás stále nepotkali, ale motory pracují tak rychle, že se dá předpokládat brzká změna tohoto stavu. První oddychující skupinku míjíme na odbočce značící právě Pantokrator a připisující cestě k němu ještě 12 kilometrů. Několik „našich“ cyklistů se podiví nad takovou dálkou a zamumlají si pod vousy pár neidentifikovatelných slov (která jistě zvládnete identifikovat i bez toho, aniž byste je slyšeli). Já se otočím na svého přítele, který také polemizuje nad autentičností tohoto údaje, a provokativně se zeptám: „Tobě se do toho nechce?!“ Aniž bych čekala na odpověď, rozjedu se směrem nahoru a zařadím nejvyšší rychlost, kterou jsem v tu chvíli schopná vyvinout. Za chvilku mě s lehkým úšklebkem předjede a já vím, že teď už nad ním asi nevyhraju. Ale co, přehodím na 2/2 a s neustálými pohledy věnovanými okolním vrcholům, které se z vysoko položených nahoru se vinoucích serpentin nabízejí, se deru kolem dalších našich cyklistických kamarádů relativně svižně překonat hranici těch uvedených dvanácti kilometrů. Zdali to, co stálo na ukazateli, byla pravda nebo ne, mě moc nevzrušuje. Myslím, že hodna ocenění je již sama cedule, která, jak jsem již vyprávěla minule, je ve zdejších končinách spíše šťastnou výjimkou nežli pravidlem a zavedenou rutinou.
Bez přestání točím šlapkami a nechávám se vést klikatou silnicí před sebou. Příroda je tu dosti zelená, všude to voní opravdovostí a nikde ani noha. Cesta na Pantokrator je opravdovým kulinářským zážitkem, jestli rádi vaříte z ryzího vypětí obohaceného o sluneční svit a posypaného trochou radosti z pohledu na daleké pobřeží krystalizujícího z otevírajících se výhledů. Odměnou a malou nadějí toho, že se blíží cíl, pro ty, kteří jsou na Korfu poprvé, je malá vesnička položená malebně již dosti vysoko, do níž právě vjíždím. Zprvu působí dojmem jakéhosi místa posledního odpočinku před závěrečným stoupáním, které máme od našeho průvodce slíbeno. Když ji ale po rovné upravené silnici dojatá místním časem, který se pravděpodobně na chvilenku zastavil, projedu a vrchol stále v nedohlednu, nezbývá než usoudit, že 12km na nyní již vzdáleném ukazateli byl údaj překvapivě správný.
Nicméně krajina jakoby mi ve své jedinečnosti líbala ruce a já nemohla uniknout z nekonečných zásnub jejích tichých povzdechů. Občas cítím mě osobně nepříjemný kozí zápach, avšak po jakémkoli domácím zvířeti nikde ani památky. A ani po nikom z naší skupiny. Ani žádné auto mě ještě neminulo. Takže začínám pomalu nabývat dojmu, že až zabočím po serpentině nahoru doprava, stanu před branou konce světa. Tak jedinečná je ranní cesta na korfiotskou vrcholovou chloubu. A konečně, téměř již nečekaně a nejprve jakoby nesměle, následně však nesmírně majestátně, na mě za pahorkem mrkne Vládce nebes ve vší své právoplatné kráse.
Kdybych mohla, nakreslím sem toho klikatého hada tvořícího nemilosrdné serpentiny vedoucí prudce nahoru. Prázdno. Je ráno, takže auta, kola a cestující po svých jsou ještě někde za mnou. Oslnivý pohled. A někde tam nahoře už je možná někdo z nás,to teď netuším. Ale jistě je tam můj přítel, který mě tam dole bez delšího rozmyšlení dosti rychle ponechal v situaci „makej a nebo tady počkej“. „Ok,“ předsedu si po chvilce pomalejšího otáčení pedály a věnování se předchozím myšlenkám, „jdu na to!“.
Když odečtu to, že jsem se na strmějších místech málem převrátila i s kolem, označila bych toto poslední převýšení za interesantní horskou prémii disponující nezapomenutelným zážitkem nejen pro ty, co se vydrápou až nahoru. To, co vidíte ještě předtím, než na vrcholu slezete z kola, se nedá nazvat jinak než božím dílem prodchnutým harmonií a klidem , nemluvě o pohledu, který se jakoby mimochodem rozprostře pro každého, kdo překoná sám sebe a dotáhne to až nahoru.
Teď by se sem hodila fotka a chvilka ticha, ale ujišťuji vás, že jedině na vlastní oči to vykouzlí ty pravé zázraky. Pantokrator je zajisté jedno z oněch míst, o němž platí, že nejen cesta je cíl, ale i cíl sám stojí za vaše prolité kapky potu a vyčerpávající záběr do pedálů. Je to výzva, která se neodmítá.
Skutečně jsou na vrcholu i s neodmyslitelnými aparáty již dva členové naší expedice, z nichž jeden je můj přítel neúnavně pořizující fotky mých posledních metrů na kole. Sotva slezu, mírně se protáhnu a věnuji několik dlouhých chvil rozhledům do všech stran. Učarují mi klikaté prašné cesty vinoucí se po nedalekých hřebenech, na oko klidné zálivy obklopené skalami a několik zbytků domů, které se z mého pohledu vyskytují nápadně u sebe, takže není těžké poznat, že se jedná o jednu ze dvou opuštěných vesniček, o nichž nám již náš průvodce vyprávěl. Opravdu byly jednoho dne opuštěné a zůstaly jen zbytky domů, plotů a ohrad. Aby se ale domy sami nebály, rozhodli se Řekové udělat z jedné z vesnic turistickou zajímavost, a tak se stalo, že Paleo Perithia, jedna z oněch dvou zmíněných, už vlastně téměř vůbec opuštěná není. Respektive se v ní dnes vyskytuje možná více lidí, než když byla obydlená. To se samozřejmě musí vidět, a tak je jisté, že se tam cestou dolů zastavíme. Ve chvilkách mého hloubání již přijíždí ostatní naši cyklisté s upocenými úsměvy na tváři, které jsou těmi z nejcennějších. Někteří se chystají do kláštera, který se na samém vrcholku vypíná v zahalen do božského klidu. Také do něj zavítáme a poté, co si zahalím holá ramena šátkem, kterých je přímo před klášterem několik k dispozici na zapůjčení, doženeme našeho průvodce, abychom se dozvěděli víc o zajímavých detailech. Svatý klid a kouzelně malované obrazy na stěnách a stropě. Výjevy z biblických příběhu tak trochu jiné než u nás. „Zahradě“ kolem kostela se nedá odolat, a tak se chvilku utápíme v kráse vysoko položeného tajemství. Po krátkém boji s nekonečně se objevujícími muškami, jejichž nečekaný nálet mě dosti vyčerpal, a nebyla jsem sama, protože se očividně rozhodli, že sežerou několik členů našeho osazenstva, se pár z nás tvořících skupinu o asi osmi lidech vydalo na sjezd přes „opuštěnou“ vesničku Paleo Perithii. Ale není sjezd jako sjezd, bylo by zde vhodné podotknout. Po prudkém zdolání „horské prémie“ směrem dolů pokračujeme odbočkou vpravo, která zprvu nabízí neodolatelnou kamenitou jako šitou na míru pro dobrodruhy na horských kolech. Jestli to jsem zrovna já, to se neodvažuji tvrdit, každopádně ze začátku není nijak extra problémová. Ostrých nemilosrdných kamenů a kamínku začíná ale na můj vkus dosti rychle přibývat , a po chvilce zastavuji opálená ostrým sluncem a nečekaně vyčerpaná ze sjezdu u naší skupiny čekající na takové šneky jako jsem já. „Jedeme dobře,“ozve se od kohosi. „Jak to víš?!“ „No, cesta se zhoršuje, a tak to říkal i průvodce!“
Umíte si jistě představit, jak neuvěřitelně nadšeni jsme touto novinou, ale nasedáme na kola, jelikož již nezbývá jiná možnost než se vrátit, což je možná přece jen o krapet horší. Drkotáme dál. Dál, dál, dál, docela daleko než dojedeme na vysněné místo, od nějž vede již pohodlná asfaltka. Paleo Perithia je přesně taková, jak jsem vám o ní vyprávěla. Opuštěná, neopuštěná.
Z ní pak už je dolů a dlouho po silnici, ještě trochu zabloudit a odbočit do Saint Spiridonas, kde je na programu koupání a najdeme tu i autobus, který nás asi za tři hodiny odveze domů. Zájemci mohou ještě dojet po hlavní domů, do Barbati, zní povely. Ok, tak proč ne, řekneme si my dva a vydáme se, již značně znaveni, zdolat těch dalších korfiotských třicet kilometrů jak jinak než do kopce a z kopce. Korfu vám prostě učaruje, zvlášť když ho ochutnáte i v těch nejtrpčejších chvílích, jakou byla třeba tahle.
 Přidej komentář k tomuto článku: 
Autor
opiš čísla z obrázku
Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil:


Kde nás najdete? Mikulášské náměstí 10, 326 00 Plzeň - E-mail: CK@Loudatour.cz
tel: +420 377 226 068 nebo +420 377 221 966 nebo 739 046 606; mobil +420 603 879 725

webhosting: hostitel: FORPSI TOPlist ověřeno: Valid HTML 4.01 Transitional
design: Jan Nágr programming: Čestmír Kašpar
© 1999-2017 CK Loudatour s.r.o