Jubilaumsgrat – to není jen ferrata

... něco pro náročnější klientelu :-)

Už jsem byl zas od posledního výletu skoro měsíc doma a nebylo se mnou k vydržení. Na víkend se meteorologové ale shodli – po studené frontě, která by měla doznívat v sobotu, se má nad Alpami v neděli a pondělí vytvořit krásné počasí. „Dáme něco lehčího - třeba ten hřeben mezi Zugspitzí a Alpspitzí, měla by to být "jen" ferrata. Sice je dlouhá, ale je tam nějaký bivak, tak z toho uděláme pohodovku, rozdělíme to na dva dny a přespíme na hřebenu.“, nalákal jsem synka. Nemusel jsem ho ani dlouho přemlouvat. Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno před 4:00. Víťa chrněl snad ještě v Mnichově. Kolem 8:00 jsme dorazili do Hammersbachu na placené parkoviště (10 EUR/víkend). Nadmořská výška cca 750 m. Čeká nás 2200 výškových metrů.

Dolina Hollental je velmi zajímavá a pestrá. Zhruba za 45 min stoupání vysokým lesem vstupujeme do soutěsky. Jako členi Alpenvereinu to máme jen za 1 EUR. Je to úžasná podívaná na okolní hladké stěny, vodopády a vše tu hučí a duní. Voda padá ze všech stran, je to příjemné osvěžení. Za dvě hodiny míjíme chatu Hollentalhutte. Ani se nezastavujeme, není důvod. Cesta začíná pořádně stoupat pod skalní práh. Pod pověstným Žebříkem a Prknem bereme úvazky. Do doliny se mezitím nepozorovaně vkradl mrak s malou přeháňkou, která nám následující vzdušné metry pokropila a mokrý vápenec je dobrý tak na klouzání. Tento zajištěný úsek skalním prahem je naštěstí krátký a na to jakou má pověst je i hodně snadný. Stoupáme suťovými morénami k malému ledovci v závěru doliny přímo pod SV stěnou Zugspitze. Máme jedny mačky a jedny teleskopické hůlky, tak se spravedlivě podělíme. Víťa bere mačky, já se mu cvaknu krátkou smycí do úvazu a kryju mu záda. Lze to vyjít ale i bez maček nyní v pohodě, leží tu ještě starý sníh. Díky němu nejsou ani problémy s přelezením do skalní stěny, kudy vede zajištěná cesta na vrchol. Je asi kolem 14:00, jsme ve výšce 2550 m, od rána jsme vystoupali 1800 m, zbývá něco kolem 450 metrů stěny. Ocelové lano je natažené skoro po celé délce cesty. Už mi chytají křeče do stehen. Závěr k vrcholu se zdá být nekonečný. Vrcholová chata Munchnerhutte patří DAV, měli bychom mít předností právo ubytování. „Je úplně plno, ledaže byste chtěli přespat v hospodě na podlaze“, vzdoruje mladý hostinský. Mladý člen AV za 3 EUR, dospělí za 5 EUR. Večerka je v 21:30. Dáváme si něco k jídlu a pití, abychom tu nechali za tu pohostinnost nějakou útratu a večer ještě využíváme chvilkového roztržení mlhy a fotíme úžasné okolí. Čas večerky byl skutečně dodržen. Dostali jsme deky a matrace a rozložili se po dvou místnostech hospody, což zas na cca 20 lidí není příliš. Noc za všechny prachy. Moc jsem toho nenaspal. Vnímal jsem každý ruch, tělo bolelo. Až k ránu jsem trochu zabral, ale to již zas hospodský přišel v 6:00 s budíčkem. Koupili jsme snídani a po sedmé vypadli z chaty na terasu, kde jsme se mohli nasytit opravdu skvělou podívanou na celé Rakousko, od Dachsteinu po Berninu a Silvrettu. Na stolech ležela zmrzlá jinovatka. Vycházející slunce zbarvilo hřebeny Wettersteinu do červena. Na hřebenu Jubilaumsgrat je již několik skupin. Přidáváme se i my.

Popisovat průstup hřebenem Jubilaumsgrat by byla dost velká nuda – nekonečné množství výšvihů, sestupů a průšvihů. Na webu je dobrý popis na www.bergsteigen.at. Jak všude uvádějí, není to jen feratta, ale vysokohorská cesta ("Kein Klettersteig - eine hochalpine Tour!"). Parametry mluví za vše, přes 8 km více či méně exponovaného terénu. Je pravda, že jsem zrovna na zmiňovaném odkazu našel i borce, který to absolvoval za 5:30, ale oficiálně udávaný čas je 8:30, chcete-li se trochu jistit, tak pod 10 hodin se sotva vejdete. A to jen za dobrého počasí. Značení je celkem dostatečné, mohli by to ale trochu obnovit, místy máme možná i prvovýstup :-) . Není mi 20 ani 30 let, syna mám také jen jednoho, tak jsme asi hodinu po opuštění vrcholu Zugspitze vytáhli na jednom choulostivém místě asi 15 metrů z konce lana a takto provázaní jsme prošli téměř celý hřeben. Podle popisu je nejtěžší nezajištěné místo III- UIAA a zajištěné oklasifikované jako D. Viděl jsem ale i dost kaskadérů, co to šli úplně volně bez sedáku. Odhaduji, že ten den se tu mohlo pohybovat kolem 50 lidí, ale žádné tlačenice jsem nezaregistroval. Odbočit z hřebene se dá zhruba v půlce na chatu Knorrhutte v sedle mezi vrcholy Innere Hollentalspitze a Mittlere Hollentalspitze asi po 4 hodinách, cesta dolů k chatě vede bočním hřebenem ještě asi další 2 hodiny. Tato první polovina cesty je opravdu sporadicky zajištěna, pravda je, že hřeben je asi lehčí (I-II UIAA) a dá se jít volně. Na bivak jsme došli asi kolem 15:30, máme za sebou asi 2/3 hřebene (alespoň dle mapy), podvečer se k nám přidal ještě jeden místní chlapík. V bivaku jsou matrace a deky, poloprázdné PB bomby, voda ale na celém hřebenu chybí. My měli sebou 3 litry na hlavu.

Po sedmé jsem probudil svým vstáváním ostatní. Kolem osmé jsme vyrazili. Hned nad boudou je krátký výstup na třetí vrchol z Hollentalspitzen – Aussere 2720 m. Z jeho vrcholu je vidět, co nás ještě čeká. Před sebou máme asi nejtěžší ferátový úsek obtížnosti D – několik exponovaných věží, z nichž nejvyšší je potom Volkarspitze. Cesta je v tomto úseku vedena opravdu důsledně, striktně drží hřeben a žádná z nabízených překážek se nepodchází. První věž je takový předkrm, za ní hluboký zářez a opět kolmo nahoru odhaduji tak 40 m. Většinou je to jen o psychice po kramlích, pod vámi stovky metrů kolmá ohromná stěna. Za tímto morálovým úsekem je již celkem snadný sestup na konec hřebene, kde je odbočka na vrchol Hochblassen pro ty, komu to nestačilo a nebo sestup pod jeho severní stěnou do sedla Greisskarscharte. Další asi 45 minutový výstup snadným terénem na zaplněnou Alpspitzi jsme již vzdali a po krátké polední svačince v sedle jsme začali sestupovat lehčí ferattou (asi 1 hodinu na lanech, dále po stezce) do údolí Hollental. To už se začínala projevovat celková únava po dvou a půl náročných dnech, své si zde přidalo i vedro a žízeň. V kotlině Matheisenkar jsme sice narazili na takový malý čůrek, vytékající ze sněhového pole, kde jsem tak akorát smočili rty a potom již nekonečnou kosodřevinou sestoupili k chatě Hollentalhutte. Celkem ze sedla asi 2,5 až 3 hodiny sestupu. Zde se náš okruh uzavřel a po dalších dvou hodinách jsme dobelhali zpět k autu.

Další fotky ZDE.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: