|
Cykloturistika víkendy
|
|
Cykloturistika
|
|
Turistika
|
|
Trekové trasy
|
| Vyber zájezd jinak ... |
| Duben 2024 | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| Po | -t | St | Lt | Pß | So | Ne |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | |||||
(Zpět na seznam reportáží)
Tajemství schodů krále aragonskéhoNa nejjižnější výspě Korsiky se na vysoké skále tyčí úžasné město Bonifacio. Přes 65 m vysoké bílé útesy chrání město ze všech stran. Jen úzká šíje, chráněna mohutnou pevností je spojuje s pevninou. Jednou z nejznámějších atrakcí je schodiště vedoucí z města k moři. Je vytesáno do kolmé, místy i převislé skalní stěny. Kdo sestoupí po 187 schodech, dostane se na vodorovnou galerii zatesanou do skály, která vede na obě strany od paty schodiště několik metrů nad mořem. Zatímco vlevo je přístup uzavřen, kvůli nebezpečí pádu kamení, vpravo je galerie přístupná. Dostaneme se po ní až k velké mořské jeskyni. Odtud se návštěvníci vrací zpět a namáhavě stoupají opět po 187 schodech vzhůru. Stupně schodů jsou vyšší než je obvyklé, proto je výstup trochu namáhavý. To je také důvod, proč zde není mnoho návštěvníků. Běžné průvodce nás informují, že podle pověsti vytesali schody vojáci krále aragonského, když roku 1420 obléhali město. A to za jedinou noc. Protože tomu ale nikdo neuvěří, dodává průvodce, že spíše byly schody vytesány obyvateli jako přístup k prameni vody. A tato nejasná informace, mě přivádí jednoho parného dne k budce na začátku schodů. Za 2,5 € je cesta k dobrodružství volná. Kdybych ale věděl, co mě čeká, zaplatil bych klidně i 10€. Vlastní schody jsou nezajímavé. Jejich prošlapané stupně jsou doplněny betonem, masivní skalní zábradlí chrání před pádem do hlubiny. Jediné vzrušení poskytuje rezavé zábradlí, místy se pohupující na urezlých konzolách. Po chvíli jsem dole a postupuji skalní galerií. Je zde nové lanové zábradlí, ale ne až na konec. Poslední kus je už bez zábradlí a dává tak najevo, aby tam už raději nikdo nechodil. U mořské jeskyně galerie končí. Málem už jdu zpět, když si vzpomenu na ten pramen. Ze skály sice místy kape voda, ale to rozhodně není pramen, pro který by stálo za to, tesat takové schody. V místě, kde končí zajištěná galerie, vede stezka dolu k moři. A tam je další převis a v něm otvor. Nezdá se být nijak velký, ale pro úplnost tam sejdu. Je tam i skupina čtyř Francouzů. Vstup do dutiny je zazděný, ale ve zdi je otvor jako pro dveře ale prázdný. Za ním jeskyně pokračuje dále do hlouby skály. V matném světle z otvoru je jasně vidět hladina podzemního jezírka. Jsme jen pár metrů nad hladinou moře a nějakých 70 m v hloubi masivu. To je tedy ten slavný pramen! Je nazván podle Sv. Bartoloměje. Po pravé straně zahlédneme chodbičku, vedoucí dále do skály. Jeden Francouz má malou baterku a pouští se odhodlaně dovnitř, ostatní ho následují a já se vmísím pohotově mezi ně. Do cesty se staví betonová zárubeň a masivní mříž. Je ale otevřená a řetěz, který má bránit vstupu nezvaných návštěvníků, není uzamčen. Jdeme nejprve rovně, potom najednou chodba stoupá a zatáčí se. Zase kousek rovně a zase schody. Stoupáme po točitém schodišti kolem jakési dutiny. Od baterky a mobilních telefonů je vidět sotva pod nohy, ale po chvíli si oči zvyknou a začínáme chápat, kudy to vlastně jdeme. Ve skalním masivu je vytesána obrovská studna – snad o průměru 3m – nedokážu to potmě odhadnout. Kolem ní se vine schodiště, hrazené nízkým parapetem a sloupy skály. Ohmatáváme skálu oběma rukama na stranách a doufáme, že parapet není někde spadlý, a podlaha a schody neporušená. Vpravo se otevírá stále větší hlubina. Kdybych byl sám, už bych se vrátil, ale ve skupině se všichni navzájem povzbuzují. Nekonečně dlouho se suneme ve tmě, přerušované jen bludičkami z displejů telefonů. Schody jsou nižší, než ty „aragonské“ a chůze je celkem pohodlná. Po mnoha zákrutech skalní spirály se najednou objeví denní světlo. Stojíme v jakési věži. Otvor studny je zakryt podlahou. Válí se zde zbytky trubek a čerpadla a řada dalších krámů. Je jasné, že tu už desítky let nikdo nebyl. Připadám si jak na výpravě s Rychlými Šípy do Stínadel. Šikmá střecha je polorozpadlá. Ve zdech malá okénka, ale příliš vysoko, abychom se k nim dostali. Masivní železné dveře jsou - zavřené. Jediná cesta vede zpět podzemím. To už známe a sestupujeme rychleji. Víme, že nebezpečí nehrozí. Dole na okraji jeskyně s výhledem na moře si navzájem blahopřejeme k nevšednímu zážitku.  Zbývá určit, kam jsme to vlastně vystoupali. Jdu městem a sleduji z hradeb, kde asi je ta jeskyně. Nakonec docházím až do prostoru bývalých kasáren. Zde působila v 60 a 70 letech cizinecká legie. Poté, co legionáři odešli, areál pustne. Připomíná naše pohraničí a je v příkrém kontrastu s upraveným starým městem. A právě v areálu kasáren nacházím, co hledám. Nízká kruhová věž se šikmou střechou a malými okénky. Zamčené železné dveře. Překvapuje mě, jak je ústí studny daleko od okraje útesů. Asi jsme dole pod zemí ušli více, nebo je skála tolik převislá. S legionáři nemá ovšem studna nic společného. Kasárna se nacházejí v areálu bývalého františkánského kláštera. Klášterní kostel patří k nejhodnotnějším pamítkám města a je hojně navštěvován. Zbytek areálu je je ale ponechán zmaru. Je čas, se podívat do letáku, který jsem dostal při vstupu na schodiště. Co se tam asi praví? Je zde popsána legenda a vysvětleno tažení Aragonského krále. Píše se zde ale i o studně ale pouze s poznámkou, že je v současné době nepřístupná…. Kdybych si přečetl povídání hned, třeba bych studnu ani nehledal. O půl roku později: Na podzim téhož roku (2009) jsem se chystal opět na Korsiku a umínil jsem si pokračovat v průzkumu. Když jsem ale stanul v pobřežní jeskyni, vybaven tentokrát fotoaparátem, baterkou a cyklistickou přilbou, byl vchod uzavřen novou mříží....
... a nebo přes tvůj facebook profil: |
