Je slunečno, včerejší mraky jsou pryč a než se dostaneme do městečka Schönsee na bavorské straně, jsme už zahřáti na pracovní teplotu. Nejprve se zastavíme v nově vybudovaném Bavorsko-českém centru. Sídlí v bývalém pivovaře, který se moderní přestavbou změnil k nepoznání. Teprve se otevírá, ale už teď nabízí velké množství informačních materiálů o místech na obou stranách hranic. My si vybíráme mapky naší trasy vyrážíme k nádraší na druhý konec městečka.
První vláček sem dorazil v roce 1913. A naposledy se tudy vezl náklad v roce 1995. O deset let později se ale provoz na trať vrátil. Nesupí zde již parní lokomotivy ani motorové vozy. Do kol se opírají nohy cyklistů.
Prostor bývalého nádraží je nově upravený. Z původních staveb zbývá jen dřevěná budova skladu. Kolejiště je dlážděné kostkami a symbolicky vyznačuje bývalé koleje. Trať měří 45 km. Původní kilometrovníky nás budou pravidelně informovat, jak to máme ještě daleko.
Jedeme údolím říčky Ascha. Jsme v horách a trať má docela příjemní klesání. Je to pohoda frčet krajinou bez aut. Jen občas na přejezdech se potkáváme se silnicí. V Gaisthalu míjíme opuštěnou dřevěnou budovu zastávky. Ve Schneebergu nás čeká celé nádraží. V bývalé výtopně lokomotiv je moderní hasičská zbrojnice a dřevěné budovy skladů jsou nově opraveny a slouží dál i když už jiným účelům. Nádražní architekturu však v sobě nezapřou. Přes řeku Ascha zde vede nejvyšší viadukt na trati s několika kamennými oblouky.
Trať se nyní prodírá vrchovinou přes nízké sedlo do vedlejšího údolí. Za osadou Lind musíme na chvíli trať opustit. V areálu bývalého nádraží se usídlila dřevařská firma a musíme ji objet, abychom se dostali zase na "koleje". Až do Viechtachu se potom vezeme po asfaltu, protože trasa je využívána i pro zemědělskou techniku. Jsou tu vybudována mohutná svodidla. Inu bez kolejí se dá z náspů snadno spadnout.
Oberviechtach je největší místo na trati. Vlak sem začal jezdit už v roce 1904. Nádraží je solidní, kamenné. Stojí i skladové budovy. A hned vedle jsou moderní nákupní střediska a velké parkoviště. To využijeme k setkání s naším doprovodným autobusem.
Za městem se zvedá z údolí proti nebi pevný hrad Murach. Trať vede hluboko pod jeho cimbuřím. Kdo se ale nezalekne stoupání, může se pokochat vyhlídkou z hradní věže. Klíče si půjčíte na kraji vsi v domě, kde sídlí správce - Burgwart. Za lidovou cenu 50 centů/osobu dostanete klíče a hrad je váš. Je pečlivě opraven, ale pokud hledáte nějakou informační tabuli s plánem zříceniny a její historií - tak marně. Co byste také za padesátník chtěli.
Od hradu frčíme zase do údolí a za chvíli jsme opět na trati. To už jedeme údolím Murachu. Řeka nabírá vodu, mosty se prodlužují. Mostovky jsou nové - dřevěné a pěkně zapadají do krajiny. Na stavbě cylkostezky se tady nešetřilo.
Další nádraží je v Pertolzhofenu. Na nádraží je lidová veselice. Pečou se buřty a popíjí. Ostatně podobné je to v neděli všude v Německu. I provoz na trati houstne. Nejen cyklisté, ale stále více pěšáků se vydává po nedělním obědě na procházku po trati.
Míjíme zastávku ve Schwarzhöfenu, obleženou svačícími cyklisty a už je tady Zangenstein s malebným hradem. Na hradním pahorku obklopeném hradbami a baštami svítí bílé zdivo kostelíka.
Pod hradem se vlévá Murach do Schwarzachu. To už je pořádná řeka. Teď na jaře by to byla docela hezká projížďka na lodi. Větší řeka vyžaduje větší mosty. A stavitelé už museli trasu volit obezřetněji. Mosty jsou už jen dva: jeden za Altendorfem a druhý ve Schwarzachu. Oba stojí za prohlídku a památeční toto. A to už se blíží konec eisenboňácké pohody. Kousek za Schwarzachem stezka opouští trať a dále vede po souběžné asfaltové komunikaci. Trať už zůstává na pospas přírodě. Snad abychom si mohli porovnat, jaká to byla práce udělat z ní zase dopravní tepnu.
Hluk aut z dálnice nás vítá v údolí Náby. Nejen říčka Schwarzach, ale i naše železnice tady končí. Dlouhý železní most přes Nábu už podjíždíme jen jako diváci. A do cílové stanice v Nabburku dojedeme po opačném břehu než původní železnice.
