Laponské iluze

Česká a Moravská země má mnoho přírodních krás. Některé druhy jí ale byly odepřeny. Nemáme moře, zato jsme pilně budovali rybníky a přehrady a na Lipně se můžeme oddávat iluzi plachtění na širé vodní pláni. Nemáme pouště a na takovém Vlkovském písečném přesypu si jich ani moc neužijeme. Nemáme sopky a titěrné vulkanické jevy v Soosu jsou jen pro smích. A nemáme ani pořádnou tundru.
Zato máme touhu cestovat. Příprava cesty do Laponska, předpokládá mimo jiné osvojit nové turistické vybavení a otestovat ho v co nejpodobnějším přírodním prostředí. A tak jednoho mrazivého podmračeného večera stojím v Jáchymově u kulturáku. Mám s sebou běžky, bágl a jídlo na dva dny. Navíc mám zánovní dětský bob Champion, který budu testovat jako možný prostředek pro dopravu zavazadel po sněhových pláních dalekého severu. Silnice na Suchou je posolená a tak táhnu sáně i bágl v rukou až na kraj města, kde pod poslední pouliční svítilnou provádím montáž. Originální finské jsou jistě lepší, ale také dražší. Přesně podle návodu mám tyče složené z dvojice lyžařských hůlek, protažených šňůrou na prádlo a přivázané halabala ke koženému opasku. Ještě přivázat náklad a hurá do hor.
Krušné hory mají jméno od hroudy rudy, ale počasí tu bývá skutečně krušné. Dnes se ostatně ani náš autobus nedostal na Boží Dar a proto se táhnu odkudsi z údolí, místo abych vychutnával jízdu se spřežením po hřebenech. Po silnici do Suché to jde dobře. Odplužená cesta je pro saně ideální. Na konci vsi však začíná bílá pláň. Je-li sníh tuhý, nejsou s pekáčem problémy. V hluboké stopě však neví kam se vrtnout. Do stopy se nevejde a když jede v jedné, nakloní se a převrátí. Postupně zavrhuji variantu zkřížené hole a přepřahám z předního uchycení na boční. Počet převrácení na kilometr se snižuje a vidina tundry se blíží.
Klínovec je nejen nejvyšší hora masivu, ale současně krajinový předěl. Hora bránila větrům přinášejícím jedovaté plyny z uhelných pánví Chomutovska a ochránila tak lesy ležící na jihovýchod. Ty severovýchodní ovšem padly za oběť civilizaci. A to je právě to, proč sem jedu. Za Klínovcem totiž začíná tundra. Tisíce lyžařů z okolí Božáku mizí jako mávnutím proutku. Lesy se mění na řídce porostlé pláně. Roste zastoupení břízy a pokroucených nízkých keříků. Vrcholky kopců zdobí skalky. Vítr, kterému nebrání stromy se prohání po pláních a modeluje sněhové duny a závěje. První kopec tohoto bizardního kraje má i přiléhavé jméno – Meluzína.
Je už tma, ale měsíc je v úplňku a krajina je dobře rozpoznatelná. Náhle se nad řídnoucím lesem vynoří přízračná stolová hora. Není to mrak? Ne, to je kopec – Meluzína. Známý opticko psychologický klam, kdy předměty položené nízko nad horizontem se jeví mnohem větší než skutečně jsou. Jak se přibližuji, hora se zmenšuje, ale vítr sílí. Původní plán přespat na vrcholku opouštím a za bivak volím poslední skupinu vyšších smrků asi 100m od paty vrcholové muldy. Vlastní vrchol, divoký a skalnatý, ponechám bohům a nářku kvílící Meluzíny. V nepříjemném větru mrznou ruce. V rukavicích není cit a co chvíli si musím ohřívat ruce pod bundou. Rozbalování nákladu, oprava bobu, vaření, příprava bivaku – prostě celá ta večerní procedura zabírá proto více jak hodinu. Konečně hup do spacáku! Je také nový a také se bude testovat. Přesněji – spacáku je to jedno – testovat se budu já. Zápasím se zapínáním, proklínám prodavače, který mi vnutil krátký zip. Chtěl jsem bez zipu, jak jsem zvyklý. Nechal jsem se ale přesvědčit, že když je horko, je zip dobrý. To ale není dnešní případ. A skutečně, v noci se zip otevřel – spacák se asi potřeboval nadechnout – a vpustil dovnitř trochu sněhové vánice. Noc byla rozmanitá – nebeský kulisák střídal hvězdnatou oblohu, temné mraky i sněhovou vánici a hudbu obstarávala samotná Meluzína.
Ráno bylo tmavé. Slunce vycházelo pomalu a neochotně. Jeho kotouč se vůbec neobjevil. Iluze zimy za polárním kruhem je dokonalá. Snídani odložím až se trochu zahřeju pohybem. Co nejrychleji vyrážím plání k východu. Ani teď nestoupám na vrchol, jen projíždím těsně u jeho paty. Jedu cestou necestou a sleduji chování bobu. Vzorně se drží ve stopě a zdolává všechny terénní překážky. Řídký, nízký les s množstvím březových hájů vytváří obraz dalekého severu. Jet se dá kterýmkoliv směrem a brouzdání pláněmi uchvacuje. Pamatuji zde ještě hluboké lesy, potom mrtvé pahýly, odlesněné pláně a teď tedy nízké stromy romanticky roztroušené po zvlněné krajině.
Brouzdání přerušuje pohled na hodinky. Ne že bych někam pospíchal, ale na testování mám jen dva dny a potom se musím dostat k vlaku. Tak ještě trochu bloudění a hurá k silnici. Je to jediná zimní značená cesta v tomto kraji. Značí ji dlouhé tyče po stranách. To pro případ, že by ji snad plužili. Ale žádný strach! Silnice k Měděnci je neposkvrněná a pro jistotu je na ní ještě zákaz vjezdu. Před pár lety jsme tady ještě jeli autobusem, ale nyní silničáři pochopili marnost plužení takové krásné pustiny.
Před Měděncem se trochu sklouznu po protažené silnici od Vejprt ale pryč od aut, pryč od lidí! Otáčím k severu, přes hřeben, směrem k Přísečnici. Z mlhy vykoukne Mědník. Jeho silueta je za každého počasí monumentální. Staří architekti věděli jak stavět. To se ovšem o vedlejší stavbě dolu s těžní věží říci nedá.
Za hřebenem lesy houstnou. Sem už smog netáhnul. Prodírám se hlubokým sněhem zanechávám širokou stopu svého bobu. Netáhnu sice mnoho. Normálně bych to nesl na zádech, ale takhle je to přece jen jiné. Ramena to netíží, ale pohyb to přesto zpomaluje. Saně si musí razit cestu v hlubokém sněhu a to něco stojí. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. V národních parcích Laponska jsou prý stopy projeté skútry, tak žádný strach.
Žlutá značka se zatáčí k Vejprtům, a je čas na změnu kurzu. Kousek bloudění cestou necestou opět prověří chování bobu, tentokrát při překonávání několika potoků a strouh. A zase kus odplužené silnice mě poponese až k Přísečnické nádrži. Jezero obklopené pláněmi a malými lesíky přechází v šedavou oblohu. Jezer je v Laponsku plno a proto jsem se scénou spokojen. Za hrází je opět jen zavátá cesta. V létě se zde jezdí na kole. Informují o tom směrovky s čísly cyklistických tahů. V létě se tu také chodí pěšky. O tom informují turistické značky. Směrovky nejsou žádné. Na celém úseku až k Hoře sv. Šebestiána – nic. Sem chodí jen otrlí turisté. Cesta stoupá hraničním hřebenem. Není souvisle porostlý. Pláně střídají lesíky a údolíčka. Krajina malebná. Jenže teď už je tma a z výhledů mnoho není. Tak tak se dá vůbec udržet na cestě. Očekávaný měsíc se válí někde za neproniknutelnými mraky. První světýlka oznamují civilizaci. Je však asi už za hranicí a tak uhýbám do rašelinišť nad Šebíkem. Ideální kulisa pro druhou laponskou noc.
Teplota je jen kolem –5, ale je vlhko. Zima je nepříjemná. Kromě spacáku testuji i nové běžkařské boty. Měly by být odolnější proti vlhku, ale celodenní brodění v hlubokém sněhu, přesto zanechává vlhké ponožky. Bude holt sušení ve spacáku. Spím o poznání tvrději než včera, ale to jen proto, že jsem unavenější. Občas bojuji se sněhem, snažícím se trochu ohřát ve spacáku, ale celkově je noc klidná, i když chladná.
Ráno je opět o 20 cm více sněhu a stopy předchozího dne zmizely. Přes rozlehlé pláně s rašeliništi se sunu do míst, kde tuším silnici. Hoře sv. Šebestiána jsem se chtěl vyhnout, ale nakonec neodolám. Zaváté městečko na hřebeni je v tomto čase – nečase velmi malebné a když jen projedu a jedním očkem pohlédnu – nemůže to být na škodu. Potkávám prvního lyžaře, včera nebyl žádný. Tenhle si razí cestu po levém břehu Chomutovky, tož vyrazím po pravém ať se netlačíme.
Původně jsem plánoval dojet na moldavskou trať. Ovšem plánování v teplé lenošce je ošemetné. Budu rád, když se dostanu na vejprtskou trať. Údolí Chomutovky také nebude k zahození a při klesání po silničce se snad i svezu.
Tak to nevyšlo! V hlubokém sněhu ani mírné klesání nepřimělo spřežení k vyšší rychlosti. Ale romantické údolí se skalami a peřejemi rozhodně do Laponska patří. Na kamenech v korytě jsou vysoké homole sněhu. Zítra nebo pozítří se zploští a svezou frajersky na stranu, ale dnes ční hrdě vzhůru jako zástupy vodních trpaslíků.
Před Chomutovem se údolí zalidňuje. Získává i politicky atraktivnější název – Bezručovo údolí. Lyžařů je už tolik, že se ani nezdraví. Nastává otázka kudy dál: Ničit běžkařskou stopu směrem k městu a potom táhnout boby jako blázen ulicemi, nebo se dostat na nějakou opuštěnou zastávku, kam se může dojet na lyžích.
Celé hodinové stoupání opuštěným údolíčkem mířícím opět kamsi na krušnohorské pláně, se přesvědčuji, že je to ta lepší varianta. Železniční zastávka Domina s mohutnou, leč zcela opuštěnou budovou, ještě naposled prověří bob při pronikání hustým křovím na nástupiště. Pokud sem vůbec chodí nějací cestující, asi přicházejí odjinud.
Na úvahy však není čas, protože vlak už houká. Kupodivu i zastavuje. Ještě v Chomutově na nádraží zůstává v kupé hromada sněhu po sbaleném spřežení. Nevadí. V Laponsku vlaky nejezdí.

Přidej komentář k tomuto článku:

Autor opiš čísla z obrázku Text (max 400 znaků)

... a nebo přes tvůj facebook profil: