|
(Zpět na seznam reportáží)
26.08.99 Petr PolaTragédie na Grand Paradisu
Zpráva o zájezdu oddílu VHT KČT TJ LOKOMOTIVA PLZEŇ ve dnech
13.-21.8.1999
Zájezdu se zúčastnilo 31 osob, z toho 8 členů našeho oddílu VHT.
Účastníci byli připojištěny u VZP, ALLIANS, OZP, OTK, OEAV. Výstroj a výzbroj
měli většinou vlastní, někteří měli zapůjčený oddílový materiál (stany,
mačky, cepín, lano). Výstroj a výzbroj byla, až na malé výjimky, na dobré úrovni.
Cesta do údolí Valnontey (1660 m.n.m) pod Grand Paradisem proběhla bez problémů.
Druhý den v 9.30 hod., nabaleni na 4 dny, včetně stanů a spacáků, vyrážíme k
bivaku Carlo Pol, vzdálenost 5,5 hod nalehko, výška 3100 m.n.m. Počasí: teplo bez
mraků, předpověď: proměnlivo. Cesta je dobře značena, obtížnější úseky
zajištěny lanem. K bivaku přicházejí poslední kolem 18.30. Večer stavíme pár
stanů, vaříme a upřesňujeme lanová družstva.
V pondělí ráno odcházejí první jednotlivci (Tomášek 6.00, Pola 6.45, Pražáci
7.30). Ledovec je snadný, nikdo se neváže. Bohužel trochu kvapný odchod způsobil,
že vzadu zůstaly některé účastnice bez domluvených parťáků. U výšvihu do
sněhového žlebu se naše skupina navazuje, je nás 18 (5+5+8). První skupina (13
lidí) vpředu má náskok asi hodiny a jdou všichni sólo. Je dosud slunečno a teplo.
Během výstupu však nízké mraky pokrývají od západu celou oblohu, začíná
nepříjemně foukat a sněžit. Na hřebeni se citelně ochlazuje, vylézáme ještě
firnový vrchol. Jsme asi 3960 m.n.m., čas 11.30. Vítr dosahuje v nárazech 100 km/hod,
padá krupice s vodou a začíná bouřka. Dohadujeme se, co dál. Asi po půlhodinové
poradě při jídle se naše skupina obrací zpět dolů. Cesta do západních svahů vede
odtud pouze po hřebeni, který je v tuto chvíli nad možnosti naší velké skupiny. Nad
žlebem nás dohánějí Maškové, kteří to na hřebeni raději otočili zpět.
Zbylých 11 členů první skupiny se rozhodlo kolektivně pokračovat i za současného
stavu počasí přes vrchol, sestoupit k chatě V.Emanuelle nebo postavit na ledovci
stany.
My volíme slanění za pomoci všech svázaných lan, asi 150 metrů. Jištění
provádíme s Altmanem přes dva cepíny. V 15.30 odvazujeme po smluveném signálu lano a
slézáme každý sólo se dvěma cepíny k naší skupině, která již pokračuje ve
slanění druhé části žlebu. Zbývá posledních 200 metrů sestupu. V okamžiku, kdy
přecházím žleb příčně ke skupině, zalepuje čerstvý sníh mačky a padám. Pád
v délce asi 150 m se mi podaří zbrzdit 1.cepínem za cenu vykloubeného ramene, 2.
Cepínem a mačkami pád zcela zastavuji. Po půl hodině se za pomoci ostatních
dostávám ze žlebu. Další postup je pro mne nemožný, takže asi po 50 m nalézáme
místo pro stany. Jsme v 3600 m. Ostatní pokračují v sestupu směr bivak Carlo Pol a
asi 1 hodinu od nás na bezpečném místě staví stany. V noci přichází silná
vichřice, bouřka, sněžení a mráz kolem minus deseti stupňů C. Noc přečkáme
všichni dobře. Ráno 17.8. nás probouzí modré nebe a hukot vrtulníku za hřebenem.
Kolem poledne dorážíme k bivaku, kde se scházíme se zbytkem naší skupiny. Odpoledne
přichází k bivaku parta Italů, kteří mobilem volají pro vrtulník, který záhy
přilétá. Odlétám se ženou a batohy, vedení sestupu přebírá Altman. V nemocnici v
Aostě se dovídáme o tragédii první skupiny.
První skupinu jsme naposled viděli, jak postupuje hřebenem k hlavnímu vrcholu.
Postupovali ve dvou družstvech. Prvních 5 šlo i nadále sólo bez lana a dosáhli
vrcholu asi o 1,5 hod. dříve než zbytek (6 lidí) postupující na laně. Přes
nepřízeň počasí na ně na vrcholu ukryti před řádícími živly počkali, neboť z
vrcholu bylo možno pouze slanit (cca 20 m). Slanilo prvních pět, z nichž tři
postupovali dál na konec skal. Zde asi 20 min. čekali a pak pokračovali v sestupu po
mizejících stopách a šťastně dosáhli chaty V.Emanuelle. kde nahlásili kritickou
situaci svých kolegů na vrcholu. Za tohoto počasí ale vrtulník nebyl co platný.
Ostatní se bohužel slaněním příliš zdrželi a tak již nenašli zapadané stopy.
Proto se rozhodli dál nepokračovat a začali hledat místo pro bivak. V této době se k
nim připojili dva italští horolezci, kteří našli ledovcovou trhlinu a všichni do
ní postupně slanili (asi 6m). Během pomalého slanění byli všichni již značně
podchlazení. Navíc Karel Beneš uvízl při slanění asi 2 m nad dnem v sedáku a nebyl
již schopen se sám uvolnit. J.Novák pro něho vylezl a po 30 min. jej odříznul.
Kamarádi K.Beneše, který byl již ve špatném stavu, zahřívali teplým čajem a
spacákem, M.Hovorka prováděl resuscitaci, ale vše již marně. K.Beneš téhož
večera zemřel. Ostatní se bránili před chladem ve spacáku a ve stanu. Nad ránem se
zhoršil stav u Vojty Tomáška. Začal blouznit a posléze také skonal. Za svítání
vyběhl jeden z Italů a J.Novákem pro pomoc dolů. Mezitím se objevil vrtulník,
pátrající po naší výpravě, který ráno po zlepšení počasí mohl vzlétnout.
Záchranné práce probíhaly již za slunečného počasí za přihlížení několika
desítek turistů, vystupujících již opět k vrcholu. Následovaly výslechy svědků a
ošetření raněných v nemocnici..... a také tahanice s pojišťovnou VZP.
... a nebo přes tvůj facebook profil:
|
|